Naše druhá šance

Kapitola 23

Daniel

Celý den byl jako jízda na horské dráze. Nikolasův trest se nakonec neukázal jako něco špatného, ale naopak dost zábavného. To mu nemůžu ani říct, jak moc jsem se bavil, protože by pak ztratil pocit zadostiučinění a vymyslel by si na mě ještě něco horšího.

Na firemku se mi vážně nechtělo. Poslouchat ty hloupé řeči kolegů z práce a stavění mě do pozice zlatokopa, to mě od nich vážně bolelo. Známe se tolik let a vím, jací jsou, ale tohle bych do nich neřekl. Aspoň že se najde těch pár lidí, kteří rozumí. Jen díky nim a Nikovi jsem tu akci nějak ustál. I když jsem musel na chvilku vypadnout na čerstvý vzduch a přijít na jiné myšlenky, ke kterým mi ta moje láska pomohla nejvíc.

A teď tu tak stojím u nás v obýváku v jeho náruči a cítím, že něco není v pořádku. Nemyslím si, že by bylo něco špatně, jen mám pocit, že se něco děje a nejspíš se brzo dozvím, oč jde. Nik se na mě díval s takovou něhou a líbal mě jako snad ještě nikdy. Bavil mě tím, opravdu moc. Ještě chvilku se se mnou tak houpal a šeptal mi do ucha různé bláznoviny, než mě úplně vykolejil.

„Danieli, musím ti něco říct a chci, abys mě poslouchal, než cokoliv odpovíš," vyřkl a mně z toho tónu a pohledu přešel mráz po zádech.

„Co se děje? Děsíš mě, Niku," hlas se mi začal třást. Bál jsem se nejhoršího.

„Víš, Dane, jsme spolu skoro půl roku a vím, že jsme toho ještě moc nezažili. Ale to, čím jsme si prošli, by někomu stačilo na celý život. Proto jsem přemýšlel a došel k ráznému rozhodnutí," promluvil ještě vážněji a zapříčinil tím, že moje obočí vyletělo skoro až do nebes. Můj strach se stupňoval. ‚Prosím, ať mě neopouští,' modlil jsem se k tomu nahoře, zatímco se mi začalo těžce dýchat. Neušlo mi ani, že se Nikovi začal chvět hlas.

„Niku? Prosím, nedělej to!" Skoro se slzami v očích jsem odporoval nejhorší možné variantě, která mě napadla.

Nik se na mě ale usmál a zakroutil hlavou: „Ty trdlo jedno, nechci se s tebou rozejít, jestli se bojíš tohohle," uchechtl se a já chápal o dost míň než předtím. Těkal jsem očima po jeho tváři, v níž jsem se snažil najít odpovědi.

„V tom případě nechápu. Nemyslíš, že pro dnešek toho stresu bylo už dost?" přiznal jsem a ten pitomec mě seřval za to, že kdybych jen chvilku vydržel a neskákal mu do řeči, mohl jsem se to, co mi chce říct, dozvědět dávno. Proto jsem zavřel pusu a přikývl. Nohy se mi však začaly klepat a donutily mě si sednout. Nik, když viděl mou reakci, si ke mně přidřepl a v očích měl starost.

„Niku, prosím, co se děje?" zeptal jsem se a cítil, jak se i mé tělo začalo chvět.

Nik mě na uklidněnou pohladil po tváři, a jak tak u mě dřepěl, pokračoval v monologu: „Miluju tě, trdlo moje, opravdu moc. A už teď vím, že nikdy nepřestanu. Proto chci, aby tohle vyznání bylo oficiální..." Takové klišé. To si dělá srandu?! Hned mi proběhla jasná myšlenka toho, oč se Nik snaží, když vložil ruku do kapsy. Do očí se mi vehnaly slzy. Ten idiot.

„Niku...," zaúpěl jsem a schoval své tváře v dlaních. Lokty jsem se pak opřel o kolena a hlavu schoval úplně. Nik se nad mou reakcí zasmál a nutil mě se ukázat. Slzy mi tekly proudem a oči těkaly po místnosti. Nedokázal jsem se na něj podívat, ani na to, co držel v ruce.

„Bože, můj ďáble, strávíš se mnou dobrovolně zbytek života a uděláš mi z něj peklo?" zeptal se a já nevěděl, zda se smát, nebo dál brečet. Slova mi uvízla v krku. Nik na nic nečekal a popadl mě za ruku, na kterou mi navlékl ten pitomý prstýnek.

„Vážně chceš udělat ze života peklo?"

„Ovšem, bych se tě neptal, ne?!" odfrkl a čekal. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nevyprskl, když mi došlo, že ho mám nejen na krku, ale už i na svém ďábelském prstu.

Přesunul jsem svůj pohled do jeho očí a vyřkl chvějícím se hlasem tu jedinou větu, kterou chtěl slyšet.

„Jasně, že ti udělám ze života peklo. A s velkou radostí," zasmál jsem se, a zatímco mi on oplatil úsměv, stíraje mi slzy z tváře, sesunul jsem se z křesla přímo do jeho klína. Chytil jsem jeho tvář do svých dlaní a svou odpověď zpečetil tím nejsladším polibkem, k jakému jsem se zmohl.