Naše druhá šance

Kapitola 5.

Neušlo mi, jak se na mě letmo podíval, jakmile začala hrát, a pak zase rychle oči sklopil a zaměřil se na práci. I když, možná jen chtěl zkontrolovat, zda jsem se přesídlil ode dveří jinam, nebo u nich zůstal. Já se mezitím, co pracoval, procházel po jeho bytě. Měl ho hezky jednoduše zařízený. Nijak přeplácaný, ale přece jen moderní nábytek k němu vážně seděl. V jedné z polic, které měl na stěně, jsem si všiml přání k narozeninám. Nenápadně jsem do nich nahlídl.

„Ty jsou od bráchy, pokud tě zajímá, od koho jsou," vyhuknul na mě a já sebou nezapomněl škubnout leknutím.

„Jen jsem se díval. Nechtěl jsem slídit nebo tak něco."

„To je dobrý. Nemusíš to zamlouvat," usmál se a pokračoval v práci.

Psal na notebooku dalších patnáct minut, než ho s povzdechnutím konečně odložil a promnul si obličej. Únava na něm byla dokonale poznat i bez toho, že by něco řekl. Zavřel oči, opřel si hlavu o opěradlo a chvíli tak zůstal.

„Dobrý?"

„Jo, dobrý. Jen potřebuju... na chvilku vypnout." Vstal a šel do kuchyně.

„Jestli chceš odvézt zpátky, stačí říct."

„On by možná stačil čerstvý vzduch." S tím vytáhl sklenici ze skříňky nad hlavou a nalil si vodu.

„Máš těžkou práci?"

Dan se na mě otočil a rozmluvil se: „Ne, moc těžká není. Jen je trošku náročná, když na tebe hodně lidí ze všech stran tlačí a chtějí všechno hned. Ale zatím jsem si se vším poradil. A vůbec, nechci se o ní bavit. Mám volno," uchechtl se.

„Dobře. Jestli chceš na ten čerstvý vzduch, můžeme zajet do hotelu a projít se po parku. Co říkáš?"

„Hmm, to nezní špatně," přikývl mému nápadu, zašel pro notebook, který si zabalil s sebou, a vydali jsme se na cestu zpátky. V hotelu si Dan odnesl notebook do pokoje, kde si vzal mikinu, a vyšli jsme. Sice se zase trochu ochladilo, ale na něm bylo vidět, že mu to není nepříjemné.

Prvních pár metrů jsme šli mlčky, když se najednou rozpovídal. Sice jsem nevěděl, jak k tomu přišel, ale začal mluvit o tom, co se kdysi stalo, a o svém bratrovi.

„Víš, Niku, když jsem říkal, že bych si rád o něčem promluvil, myslel jsem to vážně. Já... po tom, co mi řekl Leo..., chci, abys pochopil...," odmlčel se a kouknul na mě.

„No, začínáš mě trochu děsit. O čem chceš mluvit?"

„Víš, než jsem nastoupil k vám do školy, něco se stalo. Myslím tím na soukromce. A díky tomu se všechno začalo bortit. Můj život, rodina, škola, prostě všechno. To jen díky tomu, že jsem byl srab a nepostavil se tomu čelem. Prostě jsem zbaběle utekl. Celá ta léta mě to pronásleduje a tím, že Alex od nás odešel někam do pryč, se to jen zhoršilo. A jsem srab i teď, když...," sklopil hlavu a povzdechl si, pak pokračoval. „Stalo se to ve třeťáku. Chodil jsem tenkrát s jednou holčinou od nás ze třídy, když jsem si uvědomil, že se mi krom ní líbí jeden klučina, který chodil o ročník výš. O něm se ale na rozdíl ode mě vědělo, že je na kluky. Párkrát jsem ho potkal na nějaké školní soutěži a prohodil s ním pár slov. Nakonec jsem se s ním začal tajně scházet. S tou holčinou jsem se po pár týdnech rozešel. Jenže jsem jí nedokázal říct, proč. Ona na mě za to byla pak vážně dost naštvaná. Jeden den, kdy jsem s Romanem, tak se jmenoval ten kluk, vyrazil ven, rozhodli jsme se, že to spolu zkusíme v... no prostě, že...," zadrhl se a zrudnul.

„Že spolu zkusíte sex?"

„Jo. Bylo to pro mě podruhé, co jsem s někým... spal. Ta holka, Kristýna, byla první. Kdybych ale věděl, co mě po tom všem čeká, vykašlal bych se na to," zakroutil hlavou a sklopil pohled k chodníku.