Naše druhá šance

Kapitola 19

Dojel jsem před bytovku, v níž Dan bydlí. Zaparkoval jsem auto, vystoupil a čekal, než se objeví. Hlavou mi běhalo, aby si z něj po cestě zase někdo neudělal trenažer na crash testy. I výčitky svědomí, že jsem na něj měl počkat, mě dostihly dřív, než jsem čekal. Tak nějak věřím tomu, že ta obava o jeho život tu bude napořád. Hlavou mi proběhla celá ta situace v kavárně. Štvalo mě, že přede mnou něco tajil. Když pak při svém přiznání nasadil ten štěněčí výraz, nevěděl jsem najednou, zda se na něj zlobit, nebo ho tam přede všemi zulíbat. Byl jsem z toho naprosto mimo a nějaký ten hněv ve mně taky zůstal. Musel jsem na chvilku pryč sám si všechno promyslet. Ono sice nebylo co. Věděl jsem, že mu odpustím. Jen jsem chtěl všechno probrat s chladnou hlavou.

Uběhla skoro půlhodina, co tady stojím, ale po Danovi ani stopy. Začal jsem si o něj dělat vážné starosti. Nevěřím tomu, že hned nevyjel. Můj strach však okamžitě zažehnal příjezd modrého autíčka, které zaparkovalo o dvě místa dál od toho mého. Podle vzhledu mi přišlo sice povědomé, ale nějak jsem to neřešil. Nevím, jak to dělají, že si jsou všechna auta tak podobná. Se na něj musím pak líp podívat, ale teď je potřeba si promluvit s tím mým podrazákem, který vystoupil s malou nákupní taškou a nejistě se po mně podíval. Došel pomalu ke mně a společně jsme se pohnuli ke vchodu do bytovky.

Po vyšlapání dvou pater se za námi konečně zavřely dveře od bytu a Dan odnesl tašku do kuchyně, kam jsem ho následoval. Když stál u linky a vybaloval věci z tašky, došel jsem za ním a opřel se o pracovní desku. Daniel mě sjel letmým pohledem, než se mi začal omlouvat. Z jeho slov, která mu vycházela z úst, mi bylo jasné, že ho ta malá lež opravdu mrzí. Jenže potřeboval pochopit, že mě spíš než to ovládala obava o něj. Snažil jsem se mu vyjasnit, že by mi nevadilo, kdyby si jen lehce poupravil pravdu. Rozhodně bych vzal líp to, že by končil dřív, protože si potřebuje ve městě něco zařídit, než to, že bude celý den v práci, a přitom byl jinde.

„A co když ne? Co když bys to líp nevzal?"

Prošel jsem kolem Daniela směrem k oknu, kde jsem se zahleděl na parkoviště. Za sebou jsem slyšel, jak Daniel najednou ustal v činnosti.

„Jedna tvá nehoda mi stačila. Jak si myslíš, že by mi bylo, kdyby mi zase volali, že tě někdo naboural, ale tentokrát jsi z toho nevyvázl jen s otřesem mozku?! A navíc bych ani neměl ponětí, že jsi byl jinde než v práci?! Takže ano, možná bych to líp nevzal. Věděl bych ale, že jsi někde ve městě, kdyby náhodou," pootočil jsem se k němu a čekal.

„No tak jsem to překvapení trochu nedomyslel. Mrzí mě to. Ani já už nechci nikdy zažít to, co se stalo. Jen... jsem tě chtěl překvapit. Omlouvám se," vyhrkl nešťastně, ale neušly mi ty netrpělivé pohledy, které po mně při tom házel. Nejdřív jsem je nechápal. To až když jsem si prohlédl auta na parkovišti. Musel jsem několikrát promrkat oči, protože jsem měl pocit, že špatně vidím. Stála tam kousek od sebe dvě naprosto stejná auta. No, stejná. Byla stejná až na barvu. Mé bylo tmavě červené a to druhé tmavě modré, jinak stejné. Byl jsem v šoku a zároveň se mi chtělo smát. Nakonec jsem se zvládl jen neurčitě uchechtnout. Ten pitomec jeden. Že já si to auto líp neprohlédl, když dojel. Tohle je vážně překvapení...

„Vidíš tam něco zajímavého?" ozvalo se za mnou. V Danově hlase jsem zaslechl pobavení.

„Hm, nic moc. Jen náhradní díly na moje auto," vyhrknul jsem ledabyle.

„Já ti dám ‚náhradní díly'," čertil se a já se tomu musel pousmát. Kdo by to řekl, že si pořídí stejné auto, jako mám já.

„Ty náhradní díly odvoláš, Niku. To, že mám stejné auto jako ty, neznamená, že si z něj něco vezmeš," prskal dál.