Naše druhá šance

Kapitola 28 - Bonus 2. část

Tak tohle ani jeden z nás nečekal. Oba jsme museli tu nastalou situaci rozdýchávat. Sklonil jsem se k Danielovi a opřel se o jeho kolena. Pohled, který měl celou dobu upřený na lístek od jeho bratra, přesunul do mých očí. Nemusel mi nic říkat, okamžitě jsem ho objal a konejšivě ho hladil po zádech, zatímco se chvěl od pláče.

„Je zpátky... Alex je zpátky...," opakoval pořád dokola. Pustil jsem ho na moment a chytil jeho tvář do svých dlaní. Palci jsem setřel slzy a ujistil ho v tom, že se mu to nezdálo. Tentokrát ne.

„Myslíš, že mě zatknou, když mu vrazím mimo službu?" zeptal se s mírným vzdychnutím a utřel si oči.

„Pokud tě někdo nenapráší, tak snad ne," ušklíbl jsem se a Dan se jen uchechtl.

„Můj brácha je policajt, chápeš to? Policajt... Tolik let se fláká kdovíkde a pak se z něj vyklube...," začal se smát naplno.

I když jsme stáli na odpočívadle, nechtěl jsem zde ztvrdnout do večera. Dokopal jsem Daniela na místo spolujezdce a ujal se řízení. Povídat a vzpamatovávat se můžeme i během cesty do našeho nového domova. V něm jsme začali pomalu vybalovat nejdůležitější věci. Nábytek byl ustavený a očištěný z předešlého dne, proto nebyl problém ho naplnit. Aby nám to šlo víc od ruky, pustili jsme si k tomu hudbu na notebooku a otevřeli co nejvíc oken. Venku se spustil pěkný liják, jenž lákal k provětrání všech místností.

Byl jsem tak zapálený do práce, že jsem si málem nevšiml, jak zamyšlený Daniel pořád je. Tahal se místností a nepřítomně ukládal do skříní jednu věc za druhou. Skoro jak robot v automatu. Proto jsem k němu dotančil, vtáhl si ho do náruče a začal s ním šaškovat po domě. Věděl jsem, že celou dobu uvažuje nad svým bratrem, a snažil jsem se ho proto povzbudit. Nejdřív se mu moc nechtělo. Stačilo ale pár mých štěněčích výrazů, sladkých polibků a provokativního osahávání, když se do mě konečně pořádně se smíchem zavěsil.

Nechtěl jsem, aby smutněl a lámal si hlavu nad tím, jak to udělá. Večer, když byl ve sprše, zvedl jsem telefon a zavolal Alexovi. Pozval jsem ho k nám domů na kávu a vysvětlil mu, že jeho bratr je z toho všeho pořád trošku mimo. Naštěstí zněl po telefonu jako pohodář a svými vtípky mi připomněl toho mého troubu. Má konverzace s ním se po chvíli málem rozjela tak, že jsem hovor tak tak stihl ukončit, než se v místnosti objevil Dan jen v ručníku. Provokativně ke mně došel a omotal ruce kolem mého krku. Věděl jsem, co mě čeká. První noc v novém domě se musí ‚oslavit' a já měl jediné štěstí, že jsem ve vaně už byl. Přizvedl jsem si toho mého ďábla za zadek a donutil ho omotat nohy kolem mých boků. Ještěže mě donutil s ním sem tam zajít do fitka, měl by jinak tvrdé přistání zadkem o zem.

Když se o dva dny později rozezněl zvonek u našich dveří, byl už Daniel připraven na to, že k nám má někdo přijít. Kdo to má být, jsem mu neprozradil. Proto zůstal zase s otevřenou pusou stát, když za dveřmi uviděl svého bratra. Bez uniformy se svému mladšímu bráškovi podobal rozhodně víc. O kousek vyšší vysportovaná postava, černé nagelované vlasy, hnědé, o nějaký odstín světlejší oči a podobný styl oblečení, jako nosí Daniel, tu pravdu podtrhovalo. Když se Dan ze svého šoku vzpamatoval, vrhl se bratrovi do náruče. Alex, nejdřív zaskočen jeho reakcí, mu objetí opětoval a přitiskl ho k sobě, jak to jen šlo.

„Tys ale vyrostl," počastoval Alex svého bratra a drtil ho dál ve svých rukách.

„Abych nezačal žárlit," houknul jsem na ně pobaveně. Kluci se rozesmáli a odstoupili od sebe. Daniel přistoupil ke mně a chystal se nás oficiálně představit.

„Já vím, brácha. Tohle je ta tvoje sekretářka, co mi volá v době, kdy se chystám do postele," rýpnul si do mě Alex. Daniel se jen podivil tomu, co řekl, a uštědřil mi ránu do ramene s pohrůžkou, že příště to bude o dost níž, když budu volat pozdě večer jinému chlapovi, a ještě k tomu, když leží v posteli. Jo, tohle mám za svou dobrotu, že se snažím dát bráchy dohromady. Moje protesty, že jsem to nevěděl, oba provokatéři smetli ze stolu a vydali se konečně na terasu. Když jsem Danielovi v nemocnici vyprávěl příběhy, ani mě nenapadlo, že bude má představa Alexe tak blízká realitě. Stejný pitomec, jako ten můj...