Naše druhá šance

Kapitola 10.

Před sedmi lety: poslední den před svatým týdnem a maturitou

Vešel jsem do třídy rozklepaný jak osika. Na to, že mělo zanedlouho začít léto, byla dneska venku pěkná zima, a já si vzal jen mikinu. Když jsem se rozhlédl po třídě, začali na mě spolužáci mávat. Podíval jsem se ještě po ostatních a zjistil, že tu zloděj mého srdce ještě není. Proto jsem se rozešel ke své lavici za klukama.

„Čest, Niku."

„Čus, Dome. Kdes byl včera celé odpoledne?"

„Že se vůbec ptáš. Naši jeli s bráchou k babči, takže jsem měl celej barák pro sebe."

„Super. Že ses neozval?"

„Tak víš jak... Měl jsem návštěvu," mrknul a mně bylo jasné, že celý den prochrápal v posteli s Janou. Ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou: „Se divím, že s tebou pořád je."

„Seš vůl. Miluju ji a ona mě. Taky by sis to mohl zkusit. Na netu je dost volnejch týpků, ne?" začal se smát a já se jen uchechtl. Volných tam je dost, o tom žádná, ale žádný není jako ten můj ďábel. Chtěl jsem k tomu Dominikovi něco dodat, když se zarazil: „Hele, kdo došel na poslední hodinu. Se divím, že se na to nevykašlal," kývl hlavou k černovlasému stvoření, které usedlo s vražedným pohledem do své lavice.

„To jo. Ale co... těch pár posledních dnů to s ním už vydržíme, ne?" houknul na nás Lukyn. Jen jsem přitakal hlavou v souhlas.

Koutkem oka jsem se po Danovi mrknul a viděl, jak naštvaně vytahuje věci z batohu. Tahle jeho nálada nebyla nic nového. Míval ji dost často, i když poslední dny byl mnohem klidnější než za celé dva roky, co s námi je. Takže se muselo zase něco stát. Začínám mít obavy, aby tenhle den nakonec neskončil další rvačkou. V duchu jsem se modlil, aby ho dneska nikdo neprovokoval. To se mi ale nevyplnilo. Jeden z našich spolužáků za ním přišel a opřel se o jeho lavici. Nevím, co se Jarynovi líbí na tom Daniela ještě víc provokovat, když přijde do školy naštvaný.

„Co je?" zeptal se Dan otráveně a propíchl Jardu pohledem.

„Ale nic," odpověděl Jarda.

„Když nic, tak vysmahni!"

„Ale no tak, Danoušku, snad by ses nečertil," začal si z něj utahovat.

„Jaryne, nech ho!" zasyčel jsem na Jardu.

„Co je?! Jen jsem ho chtěl pozdravit. Viď, Danoušku?" otočil se hlavou ke mně a pak zpátky k němu.

„A já... jsem ti řek..., abys VY-SMA-HNUL!" zavrčel na něj Dan a já věděl, že to není dobré. Dnes měl vážně náladu pod psa a už teď mi ho bylo líto. Ne Jardy, ale Dana, protože jsem věděl, kam to směřuje.

„Ale prosím tě," natáhl k němu ruku a vzal mu ze stolu složku s maturitními otázkami do hotelového managementu. Viděl jsem, jak Dan strnule sedí a pozoruje bez hnutí Jardovy pohyby. Když došel očima k Jardovu obličeji, zatínal pěsti. A sakra!

„Vrať... mi... to!" zaskřípal zuby k Jardovi.

„Co za to?" Schoval složku za záda a uchechtl se. Tohle byla pro Daniela poslední kapka. Rychlostí blesku se zvedl ze židle. Ani nevím jak, najednou ležel Jaryn s hlavou přitlačenou k Danově lavici.

„Au, ty debile. Pusť mě!" řval po něm Jaryn.

„Řekl jsem: vrať mi ji!" zařval po něm a div mu nezlomil ruku, když z ní učebnici vyrval. S klukama jsme okamžitě vyletěli a snažili se Dana od Jardy dostat. Byl vzteky úplně bez sebe. Kroutil se klukům, kteří ho drželi od Jaryna, a řval po nich, ať na něj nesahají, jinak to schytají taky. To až do chvíle, kdy do třídy vletěla učitelka. Když viděla Daniela rudého vzteky a Jardu s červeným flekem na obličeji zvedajícího se od lavice, okamžitě Dana poslala k řediteli. Zase. Ani se nezeptala na důvod jejich potyčky. Dan se po všech podíval, jako by čekal nějaké zastání. Žádného se ale nedočkal. Kluci ho pustili a on se se vztekem v očích rozešel ze třídy.

„Ty seš takovej debil! Jasně jsem ti řek, že mu máš dát pokoj!"

„Ještě se ho zastávej, Niku. Jau, můj ksicht," bědoval Jaryn a mnul si při tom obličej.

„Jo, zastanu se ho. Proč do něj musíš pořád rýt?! To mu nemůžeš dát chvilku pokoj? Vždyť víš, jak ty tvoje provokace vždycky končí?!" zařval jsem na něj.

„Nějak moc se o něj staráš, nezdá se ti?! Že by ses nám do něj zamiloval?"

„Jdi do háje! Já chci jen v klidu přečkat tenhle poslední den. Nic víc!"

„Se hned nevztekej," odbyl mě a šel si sednout do lavice.

Já mezitím došel k té Danielově a začal sbírat ze země věci, které při jeho výbuchu popadaly. I když se na mě ostatní dívali jak na idiota, že po něm uklízím, nemohl jsem si pomoct. Bylo mi ho hrozně líto. Od chvíle, co k nám přišel, se do něj za jeho odtažitost někteří kluci naváželi, a mně to rvalo srdce čím dál tím víc. Uvědomoval jsem si, že to nebude jen obyčejná náklonnost, co k němu cítím. Ale neřešil jsem to.

Bral jsem ze země poslední sešit, když jsem uviděl řetízek, který ležel na zemi pod lavicí. Zvedl jsem ho a prohlédl. Byl v půlce roztržený a tak tak na něm držel přívěsek ve tvaru psí známky s nápisem „A+D, Brothers forever". Podle iniciálů byl rozhodně Daniela. Musel se roztrhnout, když ho kluci při jeho běsnění drželi. Taková scéna poslední den před svaťákem, chjo. Skoro tři měsíce byl klid. Sem tam sice bylo nějaké to pošťuchnutí, ale takový výbuch už dlouho ne.

Chtěl jsem řetízek položit na stůl a nechat ho být. Když se ale Daniel objevil zpátky ve třídě a viděl mě před svou lavicí, zastavil se a já si rychle strčil řetízek do kapsy. Z Danielova pohledu jsem dostal strach, že budu další na řadě. On mě však jen obešel s pohledem upřeným do země a s hlasitým vrznutím židle si lehl na lavici. Vážně mi ho bylo hrozně líto. Měl jsem takovou chuť mu zabořit ruku do těch jeho černých vlasů a říct, že všechno bude v pořádku. Nakonec jsem se ale sebral a šel si sednout za Domem. Rozhodl jsem se, že Danovi ten řetízek vrátím až po škole někde v soukromí. On z ní však utekl tak rychle, že jsem to nestihl. Nakonec jsem ho odnesl ke zlatníkovi na opravu, kde mi ho po vyzvednutí zabalili do dárkové krabičky.

Když to nevyšlo předtím, při rozdávání maturitního vysvědčení to vyjít musí. Nevyšlo... Sotva se naše třída rozprchla, Dan nebyl nikde k nalezení. A to ani následujících několik let.