Naše druhá šance

Kapitola 26 Závěr

Návrat do reality...

Uplynuly skoro dva týdny od chvíle, kdy Lence zavolali z nemocnice, že se stalo něco strašného. Od té chvíle tu sedím a čekám, až se jeho nádherné tmavé oči zase otevřou a rty zvlní do úsměvu. Jenže je to skoro jako marný boj, který nechci prohrát. Už kvůli Danielovi ten boj s trpělivostí nechci prohrát. I když mi slzy tečou proudem vždy, když sedím v pokoji u jeho postele, nevzdávám to. Doktor tenkrát říkal, že to může trvat déle, než se probudí.

Nechápu, co ten frajírek v té křižovatce dělal. Snad si honil ego, či co. Fakt netuším. A to, v jakém stavu skončilo Danovo auto, svědčilo o tom, že měl ten klučina velké štěstí, že jsou oba stále mezi námi. Daniel sice spící, připojen na různé přístroje, ale je tady. Navíc dle doktora a výsledků všech vyšetření se může Daniel probudit každou chvíli. Vlastně měl už dávno. Žádné vážnější poranění hlavy neměl, jen se prostě zatím neprobírá. Bylo mi od lékařů doporučeno na něj hodně mluvit a snažit se ho podpořit. Proto u něj po práci sedím a vymýšlím si příběhy o tom, jak může naše společná budoucnost vypadat. Drtím jeho bezvládnou dlaň v těch svých a snažím se ji zahřát, aby nebyla tak studená.

Jizvy, které měl Dan na svém obličeji, se krásně ztrácely. Dokonce i ta největší na jeho hlavě začala vypadat lépe než první den. Vlastně všechna poranění se buď krásně hojila, nebo již nebyla skoro znatelná. Jen ta jeho hlava se neměla k ničemu, aby otevřela ta krásná tmavá očiska.

Sice jsme spolu byli hodně krátkou dobu, ale nebylo to tak důležité jako to, že ho miluju víc než cokoliv jiného na světě, a chci být s ním, až se probudí. Prosil jsem ho každý den o to, aby mě tu nenechával jen tak. Aby se konečně probral, vrátil se za mnou... Jenže bezvýsledně.

Jako obvykle jsem odcházel až na vyžádání sestry, která po návštěvních hodinách kontrolovala pacienty. Zvedl jsem se ze svého místa a políbil Daniela na čelo: „Zítra se tu za tebou zase zastavím, tak se prosím zkus probudit, ano? A pokud to neuděláš, vážně si mě nepřej. Ti pustím do žíly tak silné kafe, že ti nic jiného ani nezbude. Miluju tě, lásko," zašeptal jsem mu do ucha, políbil jeho rty a odešel za soucitného pohledu zdravotní sestry. Už to znala. Po těch třech týdnech na to byla zvyklá. S hlavou zoufale sklopenou jsem se vydal domů, do své osamělé postele.

Následujícího dne se mi v práci během porady se zaměstnanci hotelu rozeřval telefon jak pominutý. Nejdřív jsem se nepodíval, kdo volá. Jakmile jsem tak ale učinil, donutil mě po deseti minutách se konečně utrhnout, rozpustit sešlost dřív než obvykle a zvednout ho. V telefonu se ozvala vyplašená Lenka. Mluvila hrozně rychle a vzlykala, tudíž jsem jí rozuměl maximálně každé desáté slovo.

„Lenko, stop! Nerozumím ti. Stalo se něco? Něco s... Danem? Mluv prosím!" okřikl jsem ji nejistě.

„Daneček, Dan... Niku, musíš hned přijet. On..." To jediné mi stačilo. Hovor jsem zavěsil, domluvil se s Klárou, která to za mě bez řečí převzala, a vyrazil do nemocnice.

Nejspíš mi přijde pár pokut za překročení rychlosti, ale kašlu na to. Dorazil jsem do špitálu, nahlásil se sestře a utíkal směr Danův pokoj. Před ním stala Lenka se slzami v očích.

„Lenko, co se stalo? Prosím, řekni mi, že je v pořádku...," žadonil jsem zoufale do chvíle, než se Lence na tváři objevil úsměv. Nejdřív jsem nechápal a odsuzoval, že se v tak vážných chvílích usmívá. Pak mi to ale došlo.

„Lenko, on je...? On se...?" snažil jsem se ujistit. Lenka dál ronila slzy radosti a s přikývnutím mi to potvrdila. Probral se. Daniel se probral. Můj Dan... V momentě jsem to nevydržel a začal brečet taky. Jak nejsem nijak velká citlivka, tohle mě dojalo. Potřeboval jsem ho vidět. Lenka mě však zastavila dřív, než jsem šáhl po klice od pokoje, s tím, že zrovna před chvílí zase usnul. Prý se probral včera večer, jen pár hodin poté, co jsem odešel. Podle doktora, se kterým Lenka mluvila, Daniel bez problémů komunikuje a na všechno kromě dne, kdy se stala nehoda, si pamatuje. Díky Bohu.

Potichu jako myšky jsme se vplížili s Lenkou do pokoje. Sledoval jsem Danielovu uvolněnou tvář a tak tak zadržoval další slzy radosti. Došel jsem k jedné straně postele a Lenka zůstala u druhé. Chytil jsem toho svého ďábla za ruku, zatímco jsem ho druhou pohladil po tváři a opatrně, tak abych ho nevzbudil, ho políbil. Jenže to by to nebylo ďábelské stvoření, aby mi ten polibek jemně neoplatil a pak se nepousmál. Ten mizera...

„Tohle... jsem potřeboval," zašeptal mi do rtů.

„J-jsi vzhůru," podotkl jsem to, co bylo očividné. Daniel mírně přikývl hlavou a konečně na mě otevřel své nádherné unavené oči, které do těch mých zase vehnaly slzy. Lenka mi prstem naznačila, že počká v chodbě, a odešla.

„Přece bych... tě tu nenechal... samotnýho," zašeptal a jemně se pousmál. Nevěděl jsem, co mu na to říct, proto padla další pusa na jeho bolavé čelo. Asi půl hodinky jsme spolu vedli rozhovor o tom, jak mu je, co je u mě nového a zda mu někdo chodí aspoň větrat byt. Byl rád za kladné odpovědi a pak z něj vypadlo něco, co jsem vážně nečekal.

„Dík, že ses o to postaral. A vážně, Niku, nemohl bych tě opustit. Kdo by ti dělal ze zbytku života peklo?" Mé překvapení bylo hmatatelné. Pohledem jsem přejel po Danově usmívající se tváři. Na mou otázku, odkud to má, mi jen odvětil, že všechno slyšel. Tedy, nebyl si jistý tím, zda se mu to třeba jen nezdálo, ale má reakce ho utvrdila v tom, že jsem mu něco takového opravdu pověděl. Nebylo třeba cokoliv skrývat nebo jakkoliv mlžit. Povyprávěl jsem mu o tom, jak jsem vymýšlel příběhy o naší společné budoucnosti. Sice občas zaprotestoval, že by tak agresivní nebo ubrečený nebyl, ale lhát sám sobě taky nemohl. S příslibem, že náš rozhovor dokončíme další den, se můj zadek zvedl ze svého místa a nechal jsem ho odpočívat.

Týden po Danově probuzení se doktoři rozhodli propustit ho do domácí péče s tím, že bude odpočívat a dojíždět na pravidelné kontroly. Samozřejmě, že jsem si ho okamžitě nastěhoval k sobě domů a už dva týdny o něj pečuju jako o nejcennější poklad světa. Teda když si ze mě zrovna neutahuje, nebo se mě nesnaží přemluvit k nějakým něžnostem, které nechci v jeho rozbolavělém stavu riskovat. Naopak musím tomu ďáblovi neustále natřepávat polštáře, když jeho ručičky něco takového ani po dvou týdnech od propuštění z nemocnice samy nezvládnou. Jak mi to strašně rád namlouvá. Asi budu muset přitvrdit, tolik ho nerozmazlovat a už mu vážně konečně naplácat na ten jeho zlobivý zadek.

Daniel

Jakmile jsem po té nehodě poprvé otevřel oči, hlava mi nepobírala informace z okolí. To, co mi Nikolas o nás vyprávěl, mi ji naprosto domotalo. Nejdřív jsem uvažoval, zda třeba nespím a tohle není jenom sen, ale štípnutí do ruky to okamžitě vyvrátilo. Z nehody jsem si nic nepamatoval, a to ani z celého toho dne. V hlavě se mi však předháněly skutečné vzpomínky s těmi snovými. Jakmile se ale Nik objevil ve dveřích pokoje a pak mě políbil, věděl jsem, že tohle rozhodně sen není. Obklopilo mě obrovské štěstí z toho, že je u mě. Že se i já mohu dotknout jeho a není to žádná představa, jen holá realita.

Děkoval jsem svému andělu strážnému, že mi tohle umožnil. Že mě chránil a poskytnul mi druhou šanci k životu. Druhou šanci být tu pro mou rodinu a Nika.

Naši druhou šanci být opravdu konečně spolu.

Ale teď...: „Niiiiikuuu, kde sakra vězíš?! Ten polštář se sám nenatřepe," popichuju svého miláčka, který si šel pro něco dobrého, místo aby mi pěkně naklepal polštář.

„Vždyť už jdu, ďáble jeden ďáblovitý vymýšlavý!"