Naše druhá šance

Kapitola 12.

Než abych měl složitě vymýšlet místo, kde se sejdeme, přemluvila mě, abych zítra (v úterý) dojel k ní. Danovi jsem namluvil, že mám pracovní schůzku mimo hotel a vrátím se až pozdě večer. Tudíž jsem vlastně zrušil jeden náš společný den, který on nakonec stejně musel strávit v práci.

„Takže, Nikolasi, ráda bych vám navrhla tykání. Přece jen jste přítel mého syna a já si s vámi nechci vykat do konce života," usmála se na mě, když jsme usedli ke stolu v obývacím pokoji.

„Dobře, nemám s tím nejmenší problém."

„Takže, já jsem Lenka," podala mi ruku.

„Nikolas. I když stačí jen Nik." Potřásli jsme si rukou a Lenka se usmála.

„Dobře, Niku. Tak, co tě ke mně přivádí? Věřím, že jsi nepřijel jen tak."

„Máte, tedy MÁŠ pravdu. Potřebuju poradit."

„Poradit? To zní zajímavě. S čím můžu pomoci?"

„Já, nějak si nevím rady s dárkem k Danovým narozeninám. Sice mě napadlo pár věcí, ale přijde mi to málo," přiznal jsem a sklopil oči.

Lenka se ale jen usmála: „No, tak to se budu snažit pomoci, jak to jen půjde. Jednu věc bys měl ale vědět."

„Jakou?"

„Můj syn si nepotrpí na nějaké obrovské dárky. Jemu stačí i maličkost. Třeba... tvá maličkost," usmála se na mě šibalsky. Za což jsem jí úsměv opětoval.

„Tak v tom nevidím problém. Ale nebude to... málo?"

„Řekni mi, Niku, co cítíš k mému synovi? Jaký máš na něj názor?" Svou otázkou mě přivedla do rozpaků.

Odkašlal jsem si a napil se kávy, než jsem začal: „Dan je úžasný. Po tom všem, co si prožil. Co jste si prožili... Jestli můžu mluvit narovinu," zastavil jsem se a čekal reakci. Tou mi bylo přikývnutí a další úsměv. „Přiznám se, že už na škole jsem se do něj zamiloval i přes všechny ty jeho potyčky a problémy, které měl. Věděl jsem od první chvíle, že to jeho chování není jen tak. A když mi teprve nedávno řekl, co se tenkrát stalo. Víc mě to ale usvědčilo v tom, že mu chci stát po boku a být s ním, ať se stane cokoliv," vysypal jsem ze sebe celou pravdu. Lenka si mě mlčky prohlédla a přikývla.

„Netušila jsem, že ti to můj syn pověděl. Takže to mezi vámi musí být opravdu vážné." Po tomhle sdělení jsem opět já byl ten v rozpacích. Nikdy jsem se se svými pocity moc nesvěřoval. Jen teď to bylo jiné.

„Dobře, Niku, nebudu tě trápit. Je očividné, že tě můj syn velice miluje a důvěřuje ti. Já také nemám důvod věřit v opak. A tím vším sis vlastně odpověděl i na to, zda nebudeš pro mého syna málo," vřele se na mě usmála a já byl hrozně moc rád za to, že jsem dojel a zeptal se.

„Děkuji."

„Není za co. A teď mi pověz, co je u vás nového?" zeptala se a já jí odříkal události posledních týdnů. Byla překvapená a šťastná za to, jak se její syn otevřel. Uznala, že za těch pár dní jsem s ním udělal divy. Zkoušeli jsme ještě vymýšlet, jak jejího syna na narozeniny překvapit, zatímco mě vyslýchala ohledně mé minulosti a předchozího vztahu. Odůvodnila to tím, že musí mít jako matka jistotu, že je její dítě v opravdu dobrých rukou. Musel jsem se tomu zasmát, když jsem jí předtím vyprávěl, jak ďábelské to její dítě je. Byl jsem ale rád za to, jak skvěle se s jeho mámou povídá. I když mi to naše rodiče nevynahradí nikdy, bylo fajn zase pocítit mateřskou lásku.

Mluvili jsme další hodiny, než se Lence rozezvonil telefon. Když ho zvedla a poslouchala osobu na druhém konci, začala její tvář ztrácet zdravou barvu. Její vyděšený výraz, který po mně hodila, mi naznačil, že se stalo něco vážného. Po otázce, ze které nemocnice volají, zatrnulo i ve mně a oblil mě studený pot. Prosím, ať se mýlím...

Daniel

Dneska to v práci bylo opravdu náročné. Vedení si vymyslelo testování nějakých nových dílů, a aniž bych k tomu dostal nějaké pořádné podklady, musel jsem zařídit vše potřebné. Vážně jsem byl z toho až neskutečně naštvaný a vyčerpaný. To, že Nik dnes taky nemohl, mi ani moc nevadilo. Můj dnešní plán byla cesta do sprchy, najíst se a pak okamžitě postel. Dohánět zanedbané chvilky můžu s tím mým miláčkem i zítra. Když se nad tím zamyslím, nevím, co bych bez něj dělal. Nedokážu si představit, že by tu nebyl. Je mi takovou oporou, jakou jsem nezažil. Teda dokud nedojde na to naše kočkování. Za některé provokace bych mu klidně jednu do zubů i vrazil. Ale neudělám to. Díky němu můj život zase začal dávat víc smysl, čímž dokázal odsunout mou práci na tu správnou druhou kolej.

Konečně jsem vyjel z práce a řídím si to pěkně pomaloučku domů. Dnes není kam spěchat. Projížděl jsem jednu z našich hnusných křižovatek, když přišel obrovský náraz a pak další. Nedokázal jsem najednou pořádně nic vnímat. Jen tříštící se sklo, nárazy plechů o sebe. Hlavu jsem měl v jednom ohni, nemohl se pohnout a špatně se mi začalo dýchat. Zachvátila mě panika. Neustupující bolest..., závrať... a tma.