Naše druhá šance

Kapitola 20

Dojel jsem do práce tak akorát načas. Klára mě přivítala s klasickou hromadou papírů v rukou. To bude zase dlouhý den. Prokousával jsem se tím až do pěti odpoledne. Byl jsem do práce zabraný tak, že jsem zapomněl dát Danielovi vědět, že se zdržím. Díky výčitkám svědomí jsem málem přeslechl klepání na dveře. Jana vešla po mém zvolání se dvěma hrníčky kávy a úsměvem na rtech. Proč se tak culí, mi nemusela ani vysvětlovat, když se zpoza ní vynořilo to černovlasé stvoření, ze kterého mám poslední měsíce nervy na špagátku. Daniel se s šibalským výrazem zastavil těsně vedle ní a čekal. Jakmile za sebou Jana zavřela dveře, vrhl se na mě a dravě mě políbil, zatímco si na mě obkročmo sedl. Tak tohle jsem nečekal. Spíš jsem počítal s přednáškou, že on se přepracovávat nesmí, zatímco já si sedím v práci přesčas, jako by se nechumelilo, než s takovým přivítáním. Zkusil jsem ho zastavit, aby nás někdo nenačapal, když byly dveře odemčené, ale on si nedal říct. To až když ztrácel dech, se ode mě kousek odtáhl. Po pár dotazech, co to do něj vjelo, a jeho pohledech, proč se ptám, jsem to hodil za hlavu a líbal ho dál. Pokud se snažil si vyžehlit předchozí dny, začalo se mu to dařit. Mému trestu však neunikne.

Neužívali jsme si tuhle naši romantickou chvilku moc dlouho, protože přišel s dalším překvapením. Sice jsem nevěděl, zda nějaké jeho další překvapení snesu, ale mlčel jsem. Když mi sdělil informaci, že si jejich firma pronajala náš sál k uspořádání vánočního firemního večírku, na který mohou dojít i protějšky zaměstnanců, a on chce, abych tam šel s ním, vážně mě tím dostal. Nečekal jsem, že mě bude chtít představit svým kolegům. Tedy čekal, ale ne tak brzy. Nic jsem ale nenamítal a pouze přikývl v souhlas. Byl jsem rád za to, že nás dva bere opravdu vážně.

Během kávy, kterou jsme stihli vypít ještě teplou, jsme naplánovali víkend u Alexe. Ten Daniela přes telefon přemlouval, abychom dojeli v pátek po práci a odjeli až v neděli večer. Oba jsme ale chtěli mít čas taky pro sebe a domluvili se s ním tedy až na sobotu. Na druhou stranu, na kolaudaci nového domu většinou hosté donesou majiteli nějaký dárek a my neměli vůbec žádný nápad, co jim koupit. Museli jsme něco vymyslet, a to rychle.

To naše vymýšlení nakonec rozjelo celopáteční maraton po obchodním centru. Nějak jsme nemohli na nic přijít. Dokud nám prodavačka v jednom z obchodů neporadila luxusní povlečení a krásnou sestavu rámečků. Ještě k tomu přikoupit láhev vína a bude to dokonalé.

Zbytek dne jsme pak strávili nákupem, večeří v místním rychlém občerstvení a večerní procházkou kolem řeky. Užívali jsme si společnost toho druhého pod oblohou plnou zářících hvězd. Jednoduše romantika, zakončená klidným společným usínáním. Teda, Daniel usnul ihned poté, co jsem si ho přitáhl do náruče. Jen mně to nějak nešlo. Hlavou mi běhalo tolik věcí. Hlavně o naší budoucnosti. Tak nějak jsem už věděl, že bych s ním strávil zbytek života. Říkal jsem si ale, jak by reagoval, kdybych to na něj vychrlil teď, po těch pár měsících, co jsme spolu. Klíče od mého bytu měl od chvíle, kdy se u mě zotavoval po nehodě, která mi taky nedá spát. Vím, že si možná dělám zbytečné starosti, ale jeden nikdy neví, kdy se objeví nějaký řidič, který si jednou zahraje na frajera a do Dana to napálí. Vím, že tyhle myšlenky vyvolala hlavně nehoda mých rodičů, a nejspíš se toho nepříjemného pocitu už nezbavím. Nechci však, aby si Dan myslel, že mu nedůvěřuju. Jen ta obava o jeho život... Ne, nesmím na to myslet. Je tady u mě. Je živý a zdravý a na ničem jiném teď nezáleží. S touhle myšlenkou jsem se k němu víc přitulil, až se ozval tichým hlasem a já musel z těch slov, která zazněla, zadržet smích, abych ho nevzbudil. Kdo by se taky nesmál, když mu ze spaní ten druhý řekne, že musíme utéct, než nám sní medvěd naše bonbóny a ukradne auto. Nevím, co se mu zdá, ale fantazie mu musí jet na plné obrátky. Mamlas jeden můj černovlasý. Zítra se ho na to, co se mu zdálo, budu muset zeptat.