Naše druhá šance

Kapitola 16.

Tiše poslouchal mé vyprávění, když si nakonec povzdechl: „Proč jsi mi ho prostě nepoložil na lavici a schovával ho takovou dobu u sebe? Navíc, když jsi nemohl vědět, jestli se ještě někdy v životě potkáme," zvedl ke mně pohled a povytáhl jedno obočí. Řetízek z krabičky vytáhl, přesunul se do tureckého sedu a lokty se opřel o kolena. Tentokrát začal vyprávět on mně, jak mu ten řetízek Alex dal, než se odstěhoval. Prý jako ujištění, že i když nebude poblíž, vždycky budou bráchové.

Po krátké odmlčce, kterou udělal, zopakoval svou otázku, zatímco si hrál s přívěškem. Zvedl své tmavé oči a propaloval mě pohledem, před kterým jsem uhýbal. S rozpaky jsem se mu nakonec zahleděl do očí a viděl je tam. Ty nezbedné ohníčky, které vám jasně oznamují, že onen člověk důvod už zná a jen si s vámi hraje. Ty ohníčky, které jsem v jeho očích viděl naposledy před jeho nehodou. Ty ohníčky, kterými mě propaloval tenkrát v restauraci, když mi oznamoval, že mu má sestra s Leem pověděli o mých citech k němu. Málem bych zapomněl, že si musím své myšlenky před tímhle ďábelským stvořením hlídat.

Snažil jsem se zalhat a vymluvit se, jenže on si nenechal nic nakecat: „Vážně to nevíš?" povytáhl tentokrát i to druhé obočí, zatímco se začal pomalu nadzvedávat a nasadil rádoby výhružný výraz. Okamžitě jsem zbystřil a snažil se potlačit smích. Byl jsem hrozně rád, že se mu po té ráně, co dal Alexovi, zase vrací dobrá nálada, a chtěl jsem ho proto pořádně vyprovokovat. Sice ta škodolibost vůči jeho bratrovi nebyla pěkná, ale pal to čert. Pomalinku jsem se nadzvedl s tím, že se vydám na úprk. Kroutil jsem při tom hlavou a přidal výmluvy. Postavil jsem se a začal couvat.

Daniel se na mě víc zamračil a bylo vidět, jak se snaží držet své koutky úst v klidu: „Tak proč se chystáš utéct?" Nakonec mě napodobil a pomalinku se postavil.

Teď nebo nikdy... Okamžitě jsem se otočil a vyběhl z ložnice, jak nejrychleji to šlo. Utíkat se mi podařilo do chvíle, než jsem to v chodbě nestihl ubrzdit, jak mi to podklouzlo, a narazil jsem do stěny naproti. Za sebou jsem slyšel pobavené vyprsknutí. Otočil jsem se a díval se, jak se pomalým krokem to ďábelské stvoření přibližuje, zatímco si ten řetízek připíná na krk. Jo, teď je to ono.

Došel mlčky až ke mně. Neudržel jsem se a natáhl se po tom přívěšku. Daniel se podíval na mou ruku a pak znovu na mě.

„Tak? Dočkám se odpovědi, nebo hodláš mlčet? Jen tě varuju, pokud to neřekneš, vezmu si svých pět švestek a půjdu domů," vyhrožoval mi. „Takže? Co bude?" překřížil ruce na prsou a klepal nohou o podlahu.

Chvilku jsem mlčel a jen ho pozoroval, zatímco jsem se snažil znova nevyprsknout smíchy. Tohle hraní s ním se mi opravdu zamlouvalo. Dan to nevydržel a s netrpělivým povzdechnutím ruce svěsil. Nakonec jsem se vzdal a ledabyle přiznal své city k němu, které mě sužují od první chvíle, co překročil práh naší třídy. Jako by na tom záleželo. Důležitá je přítomnost a budoucnost. Minulost už člověk nezmění.

„Stačí?" vyhrkl jsem k němu. Daniel se na moment zamyslel.

Chvilku jsem čekal a sledoval ho, než jsem ho nakonec popadl za tu jeho prohnanou hlavu a divoce ho políbil. Chvilku se bránil a snažil se mi vymanit, než konečně povolil a poddal se. Jeho ruce se omotaly kolem mého krku, když jsem ho pořádně přitiskl k sobě. To však nevydržel dlouho. Odtrhl se ode mě a uštědřil mi pořádnou ránu do ramena.

„To máš za to, žes mi to nebyl schopný říct dřív, ty idiote! A buď rád za to, žes nedostal do nosu. Protože mám vážně pořádnou chuť ti taky jednu vrazit," šermoval mi prstem před obličejem, zatímco mi dělal přednášku. Můj následný odpor, že jsme idioti oba, však nepřijal.