Naše druhá šance

Kapitola 22

Cestou na tu velkou slávu jsme s tím ďábelským stvořením drželi bobříka mlčení. Firemní večírky a celkově velké akce neměl nikdy moc v lásce, takže bylo těžké ho před odchodem přinutit, aby se převlékl z domácích kalhot do společenského oblečení. Zatvrzele trucoval, že se mu tam nechce a zůstane raději doma. Tomu jsem však vůbec nerozuměl. Ještě nedávno se tam těšil a teď se mu nechce. Na mé otázky, co se stalo, že změnil názor, vždy jen odfrkl nějakou výmluvu. Proto jsem se snažil dostat ho tam aspoň na chvíli, když už je s kolegy domluvený. Málem se však kvůli mému rozhodnutí a neústupnému já zamknul v ložnici. Choval se jak přerostlé dítě, které pak ode mě schytalo pár ran na zlobivý zadek. Nejvíc mě ale dostalo jeho vydírání. Sliboval mi hory doly, když ho nechám sedět doma. Ničím se mnou nepohnul. Můj večírek to nebyl.

Nakonec mi nezbylo nic jiného než ho obléct násilím. Posadil jsem ho na postel a chtě nechtě jsem z něj stahoval domácí oblečení, které jsem nahradil béžovým trikem s dlouhým rukávem a černými džíny s černým sportovním sáčkem. Taková sportovní elegance, když oblek zamítl. Byla to ale pořádná fuška, narvat ho do nich. Oblékal jsem Daniela jak hadrovou panenku, jejíž tělíčko nechtělo držet v žádné pozici, zatímco našpulená pusa ze sebe sypala další protesty, prosby, vydíračské poznámky a kdoví co všechno. Nějak jsem to přestal poslouchat, kolik práce s ním bylo. Na můj pozdější dotaz, zda mu mám dát ještě plínku, aby se nepokakal, nebo to zvládne bez ní, práskl dveřmi koupelny, když šel krotit své neposlušné černé vlasy.

Od té chvíle mlčel a tvářil se, jako by mu všichni ubližovali. Nechápal jsem to víc než předtím a přičítal to mému utahování si z jeho dětinského chování. Občas vážně musím kroutit hlavou nad jeho myšlenkovými pochody.

Proč se tam netěšil, jsem částečně zjistil, sotva jsme dojeli a kolem nás se slétly jeho drahé kolegyně. Předbíhaly se jedna přes druhou, aby mě mohly pozdravit první. Hodil jsem zoufalým očkem po Danovi, který jen zkřivil pusu a vyplázl na mě jazyk. Trvalo pěknou chvíli, než mi dala ta banda zvědavých dam pokoj a mohl jsem se seznámit i s dalšími kolegy převážně mužského pohlaví. To už si mě ten ďábel držel tak blízko, jak to jen šlo. Žárlivka... Vážně mě svým chováním dostával.

Když jsem po nějaké době strávené tam viděl, že se konečně začíná trochu bavit i beze mě, zaplul jsem na chvíli za Klárou, která stála na recepci. Musel jsem se ujistit, že vše je opravdu, jak má být. A bylo... naštěstí. Poseděl jsem si s ní asi hodinku a popsal jí, jak těžká byla příprava a cesta sem. Smály se jak šílené s další recepční nad bejby Danem, který v té době seděl s kolegy u baru a nalíval do sebe gin s tonicem. Když konečně začala hrát hudba, na kterou se dalo i rozumně tančit, vzal jsem Kláru s sebou do sálu. Sice protestovala, že bych měl vyzvat spíš svého přítele než ji, ale nakonec se nechala. Cestou jsem viděl Daniela v tom hloučku u baru a svraštil čelo. Culil se tam a štěbetal v malé skupince kolegů a kolegyň, které se na něj věšely jak prádlo na šňůru. Byl jsem rád, že se baví, do chvíle, než zmerčil mě, jak tančím s Klárou. Jeho pohled posmutněl a zaměřil se pak zpátky na hlouček kolem něj, jenž se zvětšil o pár dalších členů jejich pracovní sebranky.

„Co je, Niku? Stalo se něco?" zeptala se mě Klára, když viděla, jak jsem se zarazil. Neušlo jí však, kam směřoval můj pohled. Následně pokračovala: „Klidně si pro něj běž, já si najdu jinou oběť," usmála se a pustila mou ruku.

„Otázka je, zda vůbec bude chtít jít," zamrmlal jsem nad myšlenkou, že krom před rodinou jsme spolu ještě před nikým netančili.

„Ježíš, běž a ber ho!" rozkázala a žduchla do mě směrem, kde Dan stál. Ten ale najednou se vzteklým výrazem práskl skleničkou o barový pult a odešel. Nestačil jsem k němu dojít, jak rychle mi zmizel z dohledu. Proto jsem zamířil k jeho kolegům, abych zjistil, co se stalo. Vím, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale... Stačilo mi pár vět, které jsem zaslechl, zatímco jsem se k nim víc přiblížil, abych pochopil, proč se sem Danovi nechtělo. Z milých slov jeho kolegů, kterými mě častovali při příchodu, se stávaly popichující se věty proti mně. Tohle jsem opravdu nečekal. Věty stylu: Si vybral dobře... kasičku. Nechápu, jak spolu můžou spát, vždyť ten jeho Nik není nic extra. A další nenávistné komentáře, které sem tam někdo propletl protichůdnými poznámkami, jež se zastávaly našeho vztahu a kritizovaly ty hnusné rýpance. Tohle se mi vážně nelíbí!