Naše druhá šance

Kapitola 8.

Dny plynuly a můj vztah s Danielem jen vzkvétal. Vždy, když jsem končil v práci, mě čekal na recepci hotelu. Tedy, když v něm byl ještě ubytovaný. Sice probíhalo jen strohé přivítání, ale my si ho pokaždé vynahradili někde v soukromí. Světe, div se, během té krátké doby se z toho posmutnělého tvora stalo rozjařené slunce s ďábelskými pohnutkami. Jelikož nám počasí v ty dny moc nepřálo, jeho úsměv nám je vždy zpříjemňoval. A nejen on. Plnými doušky jsme si užívali za každý ten promarněný rok.

Abychom nestrávili většinu jeho dovolené spolu v posteli, vytáhl jsem ho autem na výlety po okolí. Navštívili jsme památky, restaurace, cukrárny, pak další památky, naše hotelové wellness centrum, a naši túru jsme zakončili zmožení vedle sebe zase v posteli.

Po pár dnech strávených spolu jsme se nakonec domluvili, že po zbytek dovolené zůstane u mě doma. Dan se tomu vůbec nebránil, spíš naopak. Byl tak nadšený, že po mně pokaždé skočil a radostí mě objal a líbal, sotva jsem prošel dveřmi od bytu. V lednici jsem od něj měl navařený oběd a na další den nachystanou svačinu. Nechápal jsem, kde k tomu všemu bere tolik energie. A ještě míň jsem chápal, že se u mě v kuchyni otáčí, jako by tu byl odjakživa. Byl vážně neuvěřitelný. Připomínal mi svým chováním zamilované štěně a mně se to opravdu moc líbilo. Vychutnával jsem si každou minutu jeho pozornosti a jak se patří mu ji oplácel svou. A občas dost vášnivě.

Kolikrát jsem ho překvapil při přípravě večeře a nechal ho sténat pod mýma rukama opřeného tam o linku, tam položeného na stůl nebo pohovku v obýváku. Div že to pak zvládl u sporáku ustát, jak se mu po mých vášnivých útocích podlamovala kolena. Až jsem to několikrát nevydržel a zasmál se tomu. Což ho vždy naštvalo tak, že pak hodinu trucoval na gauči a nechal se chlácholit, než mi můj výsměch odpustil.

Za svou vtíravost jsem několikrát i dostal loktem do břicha. A že se uměl trefit. To abych ho prý nechal dodělat, co měl rozvařeno. Občas jsem si říkal, zda nedělal nějaké bojové sporty, když dával tak skvěle mířené rány. Vždy mi to ale vyvrátil s tím, že v tělocviku měli pouze čtyři hodiny sebeobrany, které se mu občas náramně hodí. Jednoduše jsem si s ním užíval nejen klid a pohodu, ale i vzruch, vášeň a mileneckou šikanu.

Ani nevím jak, byla tu najednou další sobota. Když jsem došel dopoledne z práce domů, málem mi Daniel přivodil infarkt. Stál totiž opřený v chodbě se svou taškou v ruce a ve tváři měl neutrální výraz.

„Ahoj, lásko. Copak se děje? Už ode mě utíkáš?" došel jsem k němu a objal ho na přivítanou, když tam tak postával.

„Hmm, musím se vrátit domů. Nechci tě pořád otravovat," odsekl ledabyle a mně se to vůbec nelíbilo. Ani nepozdravil. Divné...

„Však můžeš zůstat. Mi to nevadí."

„Ale mně ano," přimhouřil oči a podíval se na mě. Cítil jsem, jak zběsile mi začíná bít srdce.

„Nechápu. Myslel jsem, že ti nevadí být u mě... se mnou," došla mi slova.

„Zlato," oslovil mě, uchechtl se a obmotal mi ruce kolem krku, „mně ale nevadí tu s tebou být. Já jen nemíním chodit v jednom a tom samém oblečení pořád dokola. Nebo mám zákaz si zajet domů pro pár věcí?" Vtom jsem pochopil a toho ďábelského provokatéra od sebe odtáhl.

„Víš ty co? Raději běž, než tě něčím přetáhnu," začal jsem se smát poté, co na mé odstrčení ten pitomec vyprskl smíchy. Sundával jsem si boty, když se kolem mě omotaly jeho paže.

„Ale, šnad še na mě nežlobíš? Můůj... milášku," začal šišlat jako Glum z Pána prstenů. Vážně jsem ho neměl pouštět ke své televizi.