Naše druhá šance

Kapitola 7.

„Ano, je dokonalé," zašeptal tiše ten dáreček, zatímco se snažil popadnout dech. Vykouzlil tím úsměv nejen sobě, ale i mně.

„A ty jsi úžasný," sklonil jsem se k němu a letmo ho líbnul. Na to, co jsem řekl, se usmál a užuž chtěl něco říct, když se ozvalo zaklepání a zvolání pokojské, že donesla snídani. Zavolal jsem na ni, ať to nechá za dveřmi, že si to vezmeme. Takhle zničit NAŠI chvilku, proletělo mi hlavou. Odfoukl jsem, neochotně se od Daniela odtáhl a z postele vstal. Na to zareagoval jen zamručením a přikrytím se peřinou.

Zašel jsem pro snídani a pak si to s Danem namířil do sprchy. Po snídani, kterou jsem nám naservíroval do postele, jsme se dalších pár hodin k sobě tulili, líbali, nebo jen mluvili. Z Daniela vypadlo, že posledního milence měl před dvěma lety. Proto jsem se nedivil, že naše ranní milování musel chvilku rozcházet.

Na oběd jsme se projeli ke mně domů, kde jsme společnými silami uvařili vepřové na hříbkách s domácím bramborovým knedlíkem. Tedy většinu času se u sporáku otáčel Dan, ze kterého jsem měl problém sundat své nenechavé ruce. Byl jako ten nejpřitažlivější magnet na světě. A především poté, co jsme si k vaření pustili hudbu a on se začal mírně kroutit do jejího rytmu. Pohled na ten jeho pohupující se zadeček mě nenechával chladným a byl jsem na něm neustále nalepený jak moucha na mucholapku. To jsem ještě ale nevěděl, že se nekroutil do hudby kvůli jejímu rytmu, nýbrž aby mě vyprovokoval. Ďábel jeden vyčůraný. Jak trapně mi bylo, když se mi za to začal vysmívat s tím, že mi svůj zadek vyfotí a tu fotku mi pošle, abych se měl na co koukat, když spolu nebudeme. Haha... Za tuhle provokaci po něm dostal pár ran.

„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu," smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.

Jelikož venku pařilo celý den slunce jak pominuté, proleželi jsme celý den u mě na gauči před puštěným ventilátorem. K večeru jsme se jeli zchladit na koupaliště, kde se konalo i večerní kino. V té době už tam bylo v bazénu o dost míň lidí, takže se dalo pěkně vyřádit. V rámci slušnosti samozřejmě, když tam ještě pobíhalo pár rodin s dětmi.

Na film jsme se pak přesunuli s občerstvením, které jsme si stihli ještě koupit, na odlehlejší místo, abychom se mohli k sobě bez ostychu kdykoliv přitulit.

Seděli jsme vedle sebe na dece na mírném kopečku pod velkým stromem a užívali si další špatný pokus té proklaté veverky o uschování svého žaludu do ledové kry. Při Danielově prohlášení: „Proč ta veverka jednoduše nestrčí ten žalud někam jinam? To je vážně tak blbá?" jsem vyprskl smíchy tak, že se na mě jen nechápavě podíval.

„Tím chceš říct, že i já jsem blbý, když strkám ten svůj...," nedořekl jsem, protože jsem byl okamžitě násilím opřen o strom.

„Myslíš si, že bych si s tebou něco začal, kdybys byl tak blbej? I když...," začal se chechtat a za to tentokrát skončil on pode mnou na dece.

„Tady si vážně někdo koleduje," rozesmál jsem se s ním a plácnul ho za to pořádně po zadku, který si pak ublíženě začal třít. Jo, s tímhle ďáblem si teda ještě užiju. S letmým polibkem na Danovy rty jsem se opřel zpátky o strom a jeho si stáhl k sobě do klína. Objal jsem ho a propletl si s ním prsty.

„Do čeho jsem se to uvrtal?" houknul jsem mu pobaveně do ucha a líbnul ho do vlasů.

Dan mírně pootočil hlavu: „Říkal jsem, že to se mnou budeš mít těžké. A vůbec, chtěl jsi ďábla, máš ho mít. Tak si nestěžuj!" zakřenil se a já ho sevřel ještě pevněji.

„Nestěžuju si, jen konstatuju. A za nic na světě bych svého ďábla nevyměnil." Daniel se víc narovnal, pootočil hlavu a políbil mě. Pak se dál věnoval filmu, na rozdíl ode mě. Moje mysl byla zadumaná do sebe. Nějak jsem tomu všemu nemohl pořád uvěřit. Tomu, že ho konečně držím v náruči a jemu to nevadí. Tomu, že stačilo tak málo k tomu, aby se mi otevřel. Bylo to neuvěřitelné. On byl neuvěřitelný. A to, co mi dnes ráno předvedl, bylo ještě úžasnější. To, jak se kroutil a sténal pod mýma rukama, aniž bych ho k tomu musel tlačit. Bylo to jako sen, ze kterého jsem se nechtěl nikdy probudit. Sice mi ten sen kazila myšlenka toho, že musím zítra do práce, ale po ní si jeho čas rezervuju pro sebe.

Když jsem ucítil mírné zachvění, probral jsem se ze svého zadumání a objal Daniela ještě pevněji. Na rozdíl od horkých letních dnů bývaly jejich večery až překvapivě chladné.

„Je ti zima?"

„Jen trošku, ale to je dobrý."

„Vydrž chvilku." Odtáhl jsem ho kousek od sebe a natáhl se pro deku, kterou jsem nás oba přikryl. Dan se na mě zase spokojeně uvelebil a dál sledoval film. Nečekal jsem, že ho ta pohádka tak chytne. I když podle toho, co mi vyprávěl, neměl moc času se na filmy dívat, protože většinu volného času věnoval své práci a zbytek prospal. Což vysvětlovalo jeho brzké víkendové vstávání.

Když se objevily závěrečné titulky, většina lidí se okamžitě rozprchla. Já se však nemohl ani pohnout, protože mi Daniel během filmu v náruči usnul. Pravda, byl to náročný den. Ještě jsem tak chvilku seděl, když jsem to už celkově nemohl vydržet. Ozvala se matka příroda, a aby se mi nestala jistá nehoda, musel jsem ho přece jen vzbudit. Stačilo ho párkrát pohladit po tváři, zamumlat mu do ucha „Danieli, vstávej..." a probral se. Sice nerad, ale probral.

Cestou zpátky do hotelu nám nastala náročná chvilka. I když bych raději zůstal další noc s ním, musel jsem jet domů. V kanceláři jsem měl jen náhradní košile a trika, ale žádné obleky ani spodní prádlo. Takže abych se nemusel ráno honit sem tam, musel jsem tu jednu noc obětovat. Sice mě napadla možnost vzít ho k sobě, ale bylo vidět, že se taky potřebuje pořádně vyspat. Proto jsem to nechal tak a půl hodiny se s ním loučil před hotelem. Moc se mu nechtělo mě nechat jít, ale příslib pondělního odpoledne, a vlastně nejen pondělního, byl dostatečný na to, aby mě pustil. Byli jsme jako dva zamilovaní puberťáci. Ono to ani jinak nešlo, když jsme tolik let po sobě tajně toužili a nakonec jsme se dostali. Proto nešlo nevyužít každou volnou minutu k dohánění toho, co jsme zameškali.

Daniel

Kdykoliv jsem uvažoval nad tím, jaké by to bylo, kdybychom s Nikolasem dostali svou druhou šanci, nečekal jsem, že to dopadne takhle. Od chvíle, kdy jsem ze sebe vysypal vše, co mě tak tížilo, začalo nejúžasnější období mého života. Tolik lásky jsem vážně nečekal. A byl jsem moc rád, že v tom, co se stalo, se Nik nijak moc nepitval. I když bylo vidět, že nad tím přemýšlí, nepřipomínal mi to. Spíš naopak. Od začátku jsme tu byli jen my dva a přítomnost. Za to mu budu vždycky neskonale vděčný. A nejen za to. S ním bylo všechno úžasný. I sex, který byl vážně neuvěřitelný. Takový jsem teda nezažil. Pár doteků – a co to se mnou udělalo. Aspoň se mi potvrdilo, že s dobrým partnerem je všechno mnohem lepší. Dokonce i poflakování a další aktivity. Kino jsem si užil neskutečně. To špičkování bylo vážně něco, stejně jako ta hloupá veverka.

I když se mi samotnému do postele moc nechtělo, Nika jsem potom propustil, těše se na další naše společné dny. Je mi jedno, co se stane. Když to bude s ním, bránit se tomu nebudu. Hlavně aby nám tohle naše neskonalé štěstí vydrželo co možná nejdéle. S touhle myšlenkou jsem ulehl do postele a usnul.