Naše druhá šance

Kapitola 13.

Jel jsem po dálnici, jak nejrychleji to šlo. Lenka, Danova máma, byla stejně jako já strachy bez sebe a v duchu se modlila, aby byl její syn v pořádku. I přes to, jaký jsem měl o Dana strach, snažil jsem se být klidný a zachovat si chladnou hlavu. Panika teď nikomu nepomůže. A v takové rychlosti na dálnici může navíc jen uškodit.

Po příjezdu do nemocnice jsme si to nasměrovali na informace, odkud nás poslali na traumatologii. Tam nám doktor sdělil, že ještě dělají nějaká vyšetření, aby se předešlo komplikacím. Co s Danielem je, nám nebyl schopen do výsledků říct. Okamžitě jsem zvedl telefon a obeznámil s nehodou i mou sestru. S Lenkou jsme si pak sedli do čekárny. Slzy se jí řinuly z očí a prosila mě, aby byl Daniel v pořádku. Snažil jsem se ji uklidnit stejně, jako jsem uklidňoval i sebe. Poslední autonehoda, která se stala za celý můj život, byla mých rodičů. Kvůli tomu jsem měl opravdu velký strach. Přišel jsem o rodiče a nechtěl jsem přijít i o něj.

Seděli jsme tam asi hodinu, když se konečně objevil doktor. Sdělil nám, že Daniel teď spí po sedativech a nechají si ho v nemocnici pár dní na pozorování kvůli otřesu mozku, který prodělal. Krom pár menších řezných ran na levé ruce měl jen několik pohmožděnin a naraženin. Jednoduše měl vážně obrovské štěstí. Dle doktorova názoru za to může poděkovat autu, kterým jel. Nebýt to jedno z novějších aut, nemusel by tu už s námi být.

Chtěli jsme se na Dana zajít podívat, ale jelikož už bylo po návštěvních hodinách, poslali nás domů s tím, že zítra můžeme přijít. S Lenkou jsem si to zamířil nejdřív k sobě domů pro pár věcí a pak na noc k Leovi a Terce. I když jsem se snažil, jak jsem mohl, oči jsem v noci skoro nezavřel.

Ráno, když se probouzel celý dům, jsem si připadal jako zombie. Kruhy pod očima a vlasy rozházené do všech stran. Ještěže je mám tak krátké. U ranní kávy jsme se dohodli, že do nemocnice vyrazíme po obědě. Předtím se ale ještě stavíme pro nějakou drobnost našemu pacientovi a posbíráme pár věcí, které určitě bude v nemocnici potřebovat.

Dorazili jsme ještě pár minut před návštěvní hodinou, avšak sestřička byla hrozně hodná a pustila nás. Sice nejdřív protestovala, že tolik lidí by pouštět kvůli dalším pacientům neměla, po našem slibu, že ho najednou pozdravíme a pak se budeme střídat, nám to odkývla.

Vešli jsme do pokoje, kde s Danielem ležel jeden starší pán. Ten se po pár minutách odklidil na chodbu. Ještě před odchodem stihl Daniela probrat ze zamyšlení a upozornit na to, že mu přišla návštěva. Daniel ležel v polosedu na posteli, koukaje z okna. Po upozornění o návštěvě otočil hlavu naším směrem a pozdravil nás malým úsměvem. V obličeji měl pár šrámů, z toho největší zakrývala gáza, a na jedné z tváří měl pořádnou modřinu. Ruku měl ovázanou, jinak na něm nebylo nic vidět. Díky tomu se mi zase o trochu víc ulevilo. Jeho máma k němu okamžitě přiskočila a začala ho konejšit a objímat. Pak i Leo s Terkou, kteří jeli s námi. Leovi rodiče byli v práci, takže poslali jen pozdravy a něco dobrého k jídlu. Když se mi uvolnil prostor, Daniel se na mě podíval a zarazil se.

„Ahoj, lásko," pozdravil jsem ho a přistoupil blíž k posteli. Opatrně, abych mu neublížil, jsem vzal jeho tvář do dlaní a letmo políbil. Jeho ruce se však okamžitě omotaly kolem mého krku a přitáhly si mě blíž. Neváhal jsem a objetí mu opětoval. Stiskl bych ho pořádně, ale kvůli jeho usyknutí, které se mu prodralo z úst, jsem se po chvilce odtáhl.

„Jak ti je?"

„Bylo mi i líp. Bolí mě celý člověk, hlavně hlava."

„To se nedivíme. Prý jsi to schytal pořádně," ozval se Leo. Dan si nad jeho poznámkou povzdechl, zavřel oči a položil hlavu na polštář.

„Leo, no tak," napomenula ho Terka.

„Já si z toho moc nepamatuju. Bylo to hrozně rychlé." Když jsem viděl, jak se Dan přemáhá, stiskl jsem mu ruku. Podíval se na mě tím bolavým pohledem, který měl, když mi vyprávěl o své minulosti.

„Myslíte, že byste nás mohli na chvíli nechat?" stočil jsem pohled k těm třem. Sice nevypadali moc nadšeně, ale po zralé úvaze se domluvili, že si zajdou sednout do místnosti pro návštěvy a dají si kávu z automatu. Sotva se za nimi zaklaply dveře, posadil jsem se k Danovi blíž a znovu ho políbil.

„Tak mluv," houknul jsem k němu a pohladil ho po tváři, která už začala pěkně škrábat.

„Bylo to hrozný, Niku. J-Já nevím, co se přesně stalo. Projížděl jsem křižovatkou, když do mě to auto vrazilo. Moc si nepamatuju, ale měl jsem hroznej strach, Niku." Brada se mu začala třepat a snažil se rozmrkat slzy, které se mu tlačily do očí. Neváhal jsem ani chvilku a znova ho objal. Opřel se o mě a já ucítil, jak si mě jeho ruce znova přitahují blíž. Tělo se mu chvělo. „Dík, žes je vyhnal," usmál se a zvedl ke mně tu svou černovlasou hlavu.

„Ty mi děkovat nemusíš. Dělám to rád. Ani nevíš, jaký jsi mi nahnal strach. Po tom, co se stalo mým rodičům... Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku!"

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

„Dobře, jinak. TY... mi nemusíš děkovat a ani se mi nemusíš omlouvat. A ať tě ani nenapadne si to vyčítat. Tys za to nemohl, že ti nedal přednost a vletěl do tebe. Slyšíš? Nemohl!" Dan zvedl pohled k mým očím a přikývl. Snažil jsem se pak odvést téma jinam, když se vrátil zbytek rodiny. Doktoři je na chodbě mezitím obeznámili s Danielovým stavem. Aby měli jistotu, že nenastanou komplikace, rozhodli si ho tam ještě tři dny nechat. Dan sice nevypadal nadšeně, ale nakonec mu nic jiného nezbylo.

Když nastal čas odejít, vrátil se i starý pán do své postele. Při naší puse na rozloučenou se jen ušklíbl a bez komentáře se začetl do knížky.

Následující tři dny byly mučení. V práci nebylo skoro co dělat, takže jsem začal dělat nějaké pořádky ve svých dokumentech, zatímco jsem si dopisoval s Danem. Byl z té nemocnice opravdu otrávený. Musel pořád ležet v posteli a kvůli bolestem hlavy se nemohl dívat ani na televizi. Všechny testy, které mu udělali, naštěstí dopadly dobře. Jezdil jsem tam za ním všechny ty tři dny. Sice mi tvrdil, že nemusím, ale já i tak jezdil. Dokonce jsme se spřátelili i s tím starým pánem, kterého pustili ve stejný den jako Dana. Takový hodný děda, který toho mého darebu vykrmoval dobrotami, co mu donesly jeho děti a vnoučata.

Jelikož měl být Daniel aspoň dalších čtrnáct dní v posteli, domluvil jsem se s Klárou a majitelem hotelu, že si vezmu týden volna, abych se o něho mohl postarat. Naštěstí nikdo neměl nic proti a já byl rád za to, že ho budu mít konečně u sebe. Cestou domů z nemocnice jsem si nemohl nevšimnout, jak napjatý Daniel je. Seděl zabořený do sedačky a přitom pozorně sledoval okolí. Vždy, když jsme dojeli k nějaké křižovatce, strnul a sledoval ji s hrůzou v očích, zatímco zarýval prsty do madla od dveří. Tak tohle bude ještě těžký, prolétlo mi hlavou, a sotva jsem se za křižovatkou trochu rozjel, popadl jsem ho za ruku a propletl si s ním prsty. Otočil se tváří ke mně, se smutným úsměvem zavřel oči a znovu se opřel o opěrku.