Naše druhá šance

Kapitola 4.

Daniel

Týden... jeden týden uběhl od Leovy oslavy a já na Nika nepřestal myslet. Dokonce ani na to poučování od mámy. Rozhodl jsem se proto využít svých čtrnáct dní celozávodní dovolené k činům. V hotelu, který má Nik pod palcem, jsem si na pár dní zamluvil pokoj a wellness. Ovšemže bez jeho vědomí. Když už překvapení, tak ať je pořádné. Podle mých informací se detaily o ubytovaných k Nikovi moc nedostávají, když nejde o zvlášť významné nebo problémové hosty. Snad to pro něj bude pěkné překvapení. Sice vím, že jsme spolu strávili jen pár dní, jenže jsem musel dát kolegyním za pravdu a konečně bych měl dotáhnout svůj Mohamedí zadek k hoře.

Svými city k Nikolasovi jsem se přestal tajit. Jaký to pro mě byl šok, když mi Leo s Terkou po telefonu sdělili, že o mých citech ví nejen oni, ale i Nikolas. Tomu to prý úplnou náhodou došlo na oslavě. Tím se můj problém zčásti vyřešil a já se konečně rozhoupal k činům. Otázka je, co bude, až ho v tom hotelu uvidím? Vždy, když jsem se s ním setkal, jsem ztuhl a nevěděl, co dělat.

Dojel jsem do hotelu a šel se zapsat na recepci. Už z dálky se mi zdály pohledy, které od ní šly, podezřelé. Potvrdilo se mi to, když jsem nahlásil své jméno zástupkyni manažera, která zrovna zaskakovala za jednoho z recepčních. Její úsměv, pohled a tón, kterým mě počastovala, mi ihned prozradil, že ona ví. Nešlo to přehlédnout, když navíc šťouchala do vedle stojící kolegyně a snažila se nenápadně ukazovat mým směrem. Ach, ten Nikolas.

„Takže, pane Tichý, zdržíte se tu dlouho?" zeptala se mě s ďábelským pousmáním.

„Na pár dní bych to určitě viděl. Můžu se na něco zeptat?"

„Samozřejmě, ptejte se."

„Nikolas, tedy manažer hotelu, ví o mém příjezdu? Když jsem při zamlouvání pokoje zadával své jméno, uvažoval jsem, zda se tato informace k němu dostane. A netvrďte mi, že nevíte, o čem mluvím. Slepý zatím nejsem," vyhrkl jsem a zvedl k ní pohled od papíru, který mi dala k podpisu.

Ona se jen vědoucně usmála: „Omlouvám se, nechtěla jsem... Ne, neví. Mám mu o vašem příjezdu říct?"

„Ne, děkuji. Rád bych, aby na to přišel sám," usmál jsem se a opětoval její ďábelský výraz.

„Ach tak, dobře. Od nás se určitě nic nedozví. Pokud by vás to ale zajímalo, dnes má program až do půl páté a o víkendu tu bývá, jen když má domluvenou nějakou pracovní schůzku. Nebo když se nudí. Jinak přes týden normálně končí kolem třetí, když nemá nějaké další povinnosti. Není pro mě ale problém sem tam vzít práci za něj. Jestli si rozumíme," mrkla na mě očkem a já se musel zasmát. Kdyby jen Nikolas věděl, koho to pod sebou má. I když... on to určitě ví.

„Ano, rozumím dokonale. Kdybych čistě náhodou potřeboval, můžu se na vás obrátit?"

„Samozřejmě. Bude mi ctí našeho šéfíka naservírovat jeho ďáblovi až pod nos," začala se smát i ona a já zůstal v šoku stát s obočím zvednutým skoro až na vršek hlavy.

„Tak ďáblovi, jo? S tím přišel kdo? On?" zeptal jsem se a dostalo se mi přikývnutí. „To mě ještě pořádně nepoznal," začal jsem se smát s jeho zástupkyní, „ještě uvidí, zač je toho ten jeho ďábel."

„Dobrá tedy, bude to jinak vše, co jste potřeboval?" snažila se nahodit svou pracovní tvář.

„Myslím, že ano."