Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byl tu poslední den, než kluci měli přijet. Zítra ráno už tu nebudu s Petrem sama, jupí.
Dnešek jsem strávila přehrabováním starých věcí, chtěla jsem uklízet, ale našla jsem krabici, kde byli fotky z dětství a všemožné kraviny, tak jsem uklízení přeložila na dobu neurčitou. Byli tam fotky, kde jsem byla já se Sebou jako malá, nebo s rodičema, musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela. Byla tam fotka z mých posledních narozenin s nimi, bylo mi patnáct. Měla jsem čokoládový dort, který jsem mamce pomohla upéct, uprostřed dortu byla svíčka s číslem patnáct a na fotce se ksichtila brunetka s rovnátky. Vedle mě seděl brácha a objímal mě okolo ramen, po mé druhé straně seděl táta a vesele se usmíval, a za námi byla mamka. Další fotka byla ze Sebova maturitního plesu, na fotce byl s tátou, vedle sebe vypadali téměř stejně, Seba byl tátova mladší verze, a totéž říkali i o mně s mámou. Bylo tam spousty krásných fotek s nádhernými vzpomínkami. V krabicu byl i můj plyšový medvěd, se kterým jsem spala už od mého narození, byl trochu potrhaný a pomalu se rozpadal, ale za dvacet dva let se není čemu divit.
Možná bych v tom i nadále pokračovala, ale někdo jménem Petr Adámek mě musel zase vyrušit.
„Co tady děláš?" zeptal se, jako kdyby mě snad neviděl.
„Tvého tátu asi," opáčila jsem sarkasticky, ale vůbec jsem se nezasmála, zatímco on vyprskl smíchy. „Vtip tak ze třetí třídy, gratuluju, oficiálně je tvůj humor v prdeli."
„Spíš jsem se divil, protože jsi říkala, že budeš uklízet."
„Taky bys mi mohl třeba pomoct, sice je to můj být, ale ty tady naneštěstí bydlíš taky a většinu bordelu děláš taky ty," odpověděla jsem mu mírně naštvaným hlasem, protože to tady vypadalo jako v pavilonu opic a ten bordel udělal on, ale uklízela jsem to já.
„Jak si přeješ," koketně se usmál.
„Tak si posbírej to špinavé oblečení a utři ten bordel ze stolu," přikázala jsem.
„Jako by se stalo," odpovídal klidně, což se mi ani trochu nezdálo v pořádku.
„A pak můžeš umýt nádobí, mezitím udělám zbytek."
„Fajn"
„Můžeš přestat na všechno přikyvovat? Kdo seš a co jsi udělal s Petrem Adámkem?" zeptala jsem se nechápavě.
„Ježiši, Aneto, měla by jsi být ráda, že ti vůbec pomůžu a neměla řešit tyhle věci," odpověděl už svým typickým nafoukaným tónem a já ho už poznávala.
„Fajn, už tě poznávám," řekla jsem si spíš pro sebe, i když bylo dost možné, že to slyšel taky, ale i kdyby, mně to bylo u zadní části těla. Šla jsem se raději věnovat úklidu, což byla hlavní náplň dne, kterou jsem málem odložila.
✺
Zhruba po dvou hodinách a půl jsem měla hotovo, celý být byl z mé části hotový a dalo se zde zase normálně dýchat. Z Petrové stránky jsem netušila, ale hodlala jsem to ihned zkontrolovat.
Jeho oblečení už tam nebylo, takže jedna část byla splněna, stůl byl čistý jako dětská prdelka, takže další část byla také.
Když jsem se vydala do kuchyně, tak byla kuchyňská linka čistá a nádobí zřejmě uklizené, takže svojí část splnil. Takže si u mě vysloužil malé, bezvýznamné plus.
Chtěla jsem mu poděkovat, jako slušný a vychovaný člověk, tak jsem se vydala do jeho pokoje, kde pravděpodobně byl. Nebyla jsem tam od doby, co se nastěhovali, takže jsem se i trochu děsila toho, co tam uvidím. Jelikož byl na pokoji s Calinem– což bylo mimochodem pěkné prase– tak jsem čekala katastrofu.
Nejprve jsem zaťukala, ale když se nic neozvalo, tak jsem tam prostě vešla, kdyby něco, ťukala jsem přece. Hned jak jsem vešla, do nosu mě praštil smrad marihuany, chlastu, starých ponožek a Bůh ví čeho ještě. Když jsem viděla ten bordel okolo, málem mě trefilo, to snad ani nemůže být můj byt. Oblečení bylo naházené všude možně– nebylo by snad místo, kde by nebylo– postele neustlané, flašky– ať už dopité, rozpité, či úplně nové– se také váleli všude možně, ale odkud šel pach trávy jsem netušila a radši ani vědět nechtěla.
A Petr? Ten ležel na jeho posteli, na které byl bordel jako v tanku a něco dělal na mobilu. Vlastně dělal úplně běžnou věc, jako kdyby tam ani ten bordel nebyl. Což jsem nechápala, protože já jsem mimochodem strašně čistotný člověk, né, že by mě bavilo uklízet, ale když je okolo mě bordel, tak ho raději uklidím, poněvadž nedokážu jinak fungovat. Tohle se ale o Petrovi– a vlastně i Calinovi– říct nedalo.
„Potřebuješ něco, Anetko?" zeptal se, když mě viděl, jak zírám na tu katastrofu v jejich pokoji s otevřenou hubou.
„Tady proletělo tornádo, nebo co se sakra stalo?!" vyjekla jsem zděšeně, on se jen zasmál.
„Mně tady přijde uklizeno," odpověděl klidně a já myslela, že už mě fakt trefí. Ale raději jsem to nechala být.
„Přišla jsem ti poděkovat, ale když vidím ten bordel. No, díky za pomoc, ale říkám ti, že až se někdy odstěhujete, tak tenhle pokoj bude ve stejném stavu jako před tím."
„Samozřejmě, ale ten bordel dělá hlavně Calin," snažil se to na něj svést, ale mně bylo jasné, že kecá.
