Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem ho tam viděla, nevěděla jsem, co mám říct nebo dělat. Měla jsem k němu přiběhnout a obejmout ho, protože tak bych to vždycky chtěla, ale tentokrát se mi to udělat nechtělo, tenhle pocit už mě prostě přešel. Ale proč?
„Anet?” znovu promluvil, ale já nevěděla, co mám udělat, chtěla jsem mu něco odpovědět, ale nohy mi ztuhly, chtěla jsem mu něco říct, ale pusa mě neposlouchala, jako kdybych na ten okamžik byla prostě němá.
„K-kryštofe, co tady děláš?” dostala jsem konečně ze sebe, sice se zakoktáním, ale přece jenom. Jako kdyby toho nebylo málo, nejdřív zjistím, že můj přítel, se kterým už nějaký ten pátek chodím fetuje a teď se tady objeví můj ex. Je to vůbec můj ex? Vždyť my se vlastně nerozešli, on prostě musel odjet.
„Slyšel jsem od tvé kamarádky, že tvůj kamarád Petr je v nemocnici, tak jsem se na tebe přijel podívat jak ti je. A taky jsem tu natrvalo, všechny věci už mám vyřešené, můžu tady zůstat,” to co mi říkal mi vyrazilo dech, slova mi definitivně došli. Šel ke mně, nejspíš aby mě políbil, ale než to stihl udělat, ozval se za námi hlas.
„Takže já jsem tvůj kamarád, jo?” já i Kryštof jsme se za tím hlasem otočili, byl to Petr. On mě probodával pohledem a Kryštof na mě jenom zmateně přihlížel. Víc debilní tahle situace už být nemohla!
„Ne, samozřejmě, že nejsi!” vydala jsem ze sebe na rychlo.
„O čem to tady mluvíte?” zeptal se zmatený Kryštof.
„Tys mu to snad neřekla?” otázal se nyní Petr. Měla jsem chuť se teď prostě propadnout do země a nebo přestat existovat, tahle situace mi přišla naprosto bizarní než aby to byla pravda.
„Neřekla co?” zvedl tázavě obočí Kryštof. Teď na mě oba koukali, Kryštof zmateně a Pete naštvaně, to určitě nebyla ta nejlepší kombinace. Tak teď se to úplně všechno posralo!
„Já a Petr spolu chodíme, neřekla jsem mu to, protože nebyl čas a nevěděla jsem jak,” dostala jsem ze sebe narychlo, bez zbytečného obkecávání. Oba dva na mě teď koukali neutrálními výrazy. Čekala jsem na odpovědi, ale bylo ticho, oba prostě mlčeli. „Řekněte už někdo, kurva, něco, to ticho mě, do prdele, zabíjí!” vykřikla jsem do toho ticha. Všichni, co byli v okolí — sestřičky, pacienti — se na mě podívali. Nechtěla jsem se takhle na veřejnosti ztrapnit, ale jinak to nešlo.
„J-já nevím co na to říct, přijel jsem sem kvůli tobě, ale počítal jsem s tím, že si někoho pravděpodobně do té doby najdeš. Nic ti nevyčítám, Anet, jsem rád, že seš šťastná,” mluvil na mě Kryštof, pomalu ke mně šel a obejmul mě. Byla jsem ráda, že to takhle bere.
Potom se podíval na Petra, který neměl úplně nadšený výraz.
„No dobře, to by stačilo,” skočil do toho Petr a Kryštof se ode mě odtáhl. Podívala jsem se na Petra. On žárlil?
„Ehm, jo, děkujeme, můžeš tady zůstat samozřejmě, budeme se scházet, jako to bylo než jsme spolu byli,” usmála jsem se na něj a ignorovala Petrův naštvaný výraz. Kamarády mi zakazovat nemůže.
„Děkuju, věděl jsem, že máš srdce ze zlata. Tak já vás tady nechám, kdyby něco, tak mi brnki,” poté nám oboum zamával a odešel.
„Co to mělo být?” otočila jsem se na Petra s naštvaným výrazem, tyhle žárlivé scény mě opravdu přestávali bavit.
„Co jako?” dělal že neví o čem to mluvím, měla jsem hrozně blízko k tomu, abych zase začala řvát, ale okolo nás byli stále pacienti a zaměstnanci nemocnice a myslím si, že další můj výstup by nemuseli přežít.
„Přestaň dělat ty tvoje žárlivé výlevy! Není nám patnáct, chováš se jako puberťák, nemůžu se kamarádit s žádným jiným klukem nebo co?” vyjela jsem na něj, ale tentokrát jsem neječela. To stejně nemělo smysl.
„Máš přece Calina, Willyho, Marka a taky Darka,” dělá si prdel?
„To je přece něco úplně jiného a ty to moc dobře víš! A taky moc dobře víš, jak je pro mě Kryštof důležitej, pokud s tím máš problém, tak budeš asi mít problém i se mnou, Petře! Já nejsem tvoje zasraná loutka, kurva! Překousla jsem drogy, tak by jsi u mě mohl překousnout jednoho kamaráda, nemyslíš?” neřvala jsem na něj, ale zvyšovala jsem hlas a více se k němu přibližovala. Očividně vycítil, že už jsem opravdu naštvaná a pořád se více oddaloval.
Když jsem domluvila, čekala jsem, co mi odpoví. Ale nic. On prostě jenom mlčel a koukal na mě, bylo vidět, že ho to mrzí, viděla jsem to i v jeho očích, protože ty mi říkali vše. Ale já mu neskočím kolem krku, dokud na mě nepromluví a něco prostě neřekne.
„Došli ti argumenty?” rýpla jsem si. Po téhle větě většinou začnu mluvit, protože jsem dost naštvaná a mám chuť se ještě víc hádat. Ale on prostě mlčel. „Fajn, já odcházím,” a jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.
Nevypadal, že měl chuť protestovat. Tak jsem prostě nemocnici opustila, bylo mi úplně jedno, že mě budou ostatní shánět, ať si jim to Petr vysvětlí sám. Byla jsem na něj neskutečně naštvaná, proto jsem chvíli potřebovala pauzu a myslím že on taky.
✺
ahooj všem! moc se omlouvám, že zase 100 let nevyšla kapitola, ale nějak jsem nevěděla, jak dál pokračovat a upřímně to nevím ani teďka, tak doufejme, že něco vymyslím. zároveň se taky stalo několik věcí a neměla jsem vůbec chuť psát, snad to chápete :) opravdu netuším, kdy vyjde další kapitola, ale určitě s tímhle příběhem nekončím! teďka se budu muset učit i na příjmačky, jelikož mě to skoro za měsíc čeká :/ všem, kteří je budou psát taky, přeju hodně štěstí a snad se dostanete na svou vysněnou školu!
jinak sorrka že je tam moc sprostých slov, když jsem naštvaná, tak mluvím strašně sprostě a taky křičím, takže je to inspirované mnou, heh ( ͡° ͜ʖ ͡°)
pokud tam bude nějaká pravopisná chyba, tak se omlouvám, protože jsou teďka prázdniny a moc mi to nemyslí, chápeme se
