his sunflower princess | stein27 ✔

sunflower

part twenty seven | sunflower

Týden byl pryč, zbýval poslední týden prázdnin a já jsem se začínala psychicky připravovat na školu. A hlavně mi bylo líto, že za chvíli kluci odejdou, samozřejmě, že se můžeme vídat, ale takhle mi to vyhovovalo více.

Kluci v obýváku hráli, klasicky, fifu, takže jsem šla do pokoje. Neměla jsem nic moc na práci, myslela jsem si, že to bude normální den, kdyby jsem neotevřela Snapchat a nevyběhla na mě fotka, která byla pořízena v tento den před čtyřmi roky.

Ihned se mi hnali slzy do očí. Byla jsem s ním tak šťastná, proč se jenom musel odstěhovat. Vždycky se to musí posrat, když začnu být konečně šťastná, posere se to. Pár slz se proměnilo v nekontrolovatelný pláč a hlasité vzlykání. Připadala jsem si jako troska a malá holka, doopravdy, je mi jednadvacet a bulím kvůli klukovi, který už je více jak šest let pryč, proč prostě nemůžu zapomenout?

„Anet, nechc–” do pokoje vešel Petr, ale ihned se zarazil, když viděl jak sedím na posteli a nahlas bulím.
„Co se stalo?” přisedl si ke mně a položil ruku na rameno.

Nic jsem neřekla, jenom mu podala můj odemklý mobil s tou fotkou. Podíval se na ní a zřejmě pochopil, ale nevěděl o co se jedná.

„Chceš o tom mluvit?”

„Byl to můj přítel, byli jsme spolu šest let, byl to můj andílek, nosil mi kytky, utěšoval mě, vařil mi, byl dokonalej,” popotáhla jsem a se zarudlýma očima se na něj podívala, zaujatě mě pozoroval.

„Kde je teď?”

„Nevím, odstěhoval se, ani nevím kam. Už je to šest let,” hlavu jsem si položila na kolena, jedna slza mi ještě stekla po tváři.

„Vstávej, někam tě vezmu!” vstal a mrkl na mě, zřejmě to asi nebyla otázka, ani nabídka. Tak jsem se zvedla, vzala si na sebe černé kraťasy a tílko, vlasy jsem si v rychlosti zapletla do copů.

Než jsem se nadála, seděli jsme v Petrově autě.

„Ehm, jen tak pro info, máš řidičák, že jo?” ujišťovala jsem se, nikdy jsem ho neviděla řídit a bylo mi jasné, že on je schopný všeho.

„Samozřejmě,” mrkl na mě a potom nastartoval auto, byl krásný, slunečný den, ale blížilo se k západu slunce.

„Nevezeš mě někam mimo civilizaci, abys mě mohl znásilnit, že ne?” zeptala jsem se, když jsme vyjeli z Brna.

„Aneto, bože, nastane den, kdy mi budeš věřit?” zasmál se nade mnou, pro sebe jsem se také usmála.

Cestou jsme si zpívali písničky z rádia a u toho se smáli, dokázal mi během pár minut zlepšit náladu, neuvěřitelné, co ten kluk dokáže. Po pár minutách zastavil u silnice, bylo tam pole plné slunečnic. Musela jsem se usmát.

„Líbí?” stoupl si vedle mě.

„Ano! Slunečnice jsou moje oblíbené květiny!” zajásala jsem a vydala se do pole, zřejmě to nečekal, ale vydal se za mnou. Plácla jsem ho po ruce a začala utíkat, ale pro mě to byl únik ze všech starostí. Jenom letní večer, západ slunce, pole slunečnic, Petr a já.

Potom jsem se zastavila a jenom se podívala ke slunci, příjemně mě hřálo do tváří a vánek si hrál s mými vlasy.

„Díky, Péťo, zlepšil jsi mi náladu,” usmála jsem se na něj.

„Prosimtě řekni mi, co ti můžu dát víc, než jenom sebe, pole plné slunečnic.”

Dal mi slunečnici za ucho, usmála jsem se na něj a potom jsem nechala, aby mi ji dal za copánky. Byl to ten nejkrásnější večer v mém životě, připadala jsem si tak volná.