Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes jsme se dohodli s Val, že zase přijede k nám na byt. Kluci samozřejmě souhlasili a už od rána se připravovali, hlavně teda Mára. Přišlo mi, že ty dva spolu něco mají, i když si moc nepamatuju ten večer, co tady byla naposledy, tak si trochu vybavuju, že se k sobě měli.
Jakmile zazvonil zvonek, kluci zanechali hraní a čekali, až půjdu otevřít. Samozřejmě, že jsem musela ke dveřím já, protože proč by tam měli chodit kluci že jo.
Když jsme přišli do obýváku, Val se ihned uvítala se všema klukama, dokonce i s Petrem, což mě překvapilo, nejdýl v objetí zůstala s Markem, na čemž jsme se všichni pozastavili.
„Ehm, tak můžeme se podívat teda na ten film,” odkašlal si nervózně Calin a tím uvolnil tu trapnou situaci. Všichni jsme mu za to byli vděční, krom Val s Márou, kteří v objetí zřejmě chtěli zůstat až do konce večera.
Na dnešní večer jsme po půl hodinové debatě nakonec vybrali rychle a zběsile, protože všechny filmy, co jsme s Val vybrali byli buď moc romantické, nebo bizarní. Nakonec jsme se shodli na rychle a zběsile, protože máme obě rády akční filmy i celou tuhle ságu, a kluci zase auta.
Všimla jsem si, že Val s Márou sedí až moc vedle sebe, nad tím jsem se musela pousmát, bylo by super, kdyby spolu byli.
Pro představu, na kraji gauče seděla Val s Márou, uprostřed seděl Seb, já vedle něj a vedle mě zase Péťa. Na křesle vedle nás seděl Calin a na druhém křesle, na druhé straně, seděl Willy.
„Zajdu pro další popcorn,” oznámila jsem ostatním, když došla druhá miska popcornu. To víte, pro sedm lidí je jedna miska opravdu málo.
„Taky ti přijde, že Valentýna a Marek se k sobě nějak mají?” ozval se za mnou nějaký hlas a já nadskočila. Samozřejmě, že to byl Petr a on mě moc rád děsí. Když řekl Valentýna úplně mi projel mráz po zádech, nesnáší, když jí tak někdo říká, takže bych ho zřejmě mohla varovat, než ho vlastnoručně vykastruje.
„Tak za prvé. Přestaň mě děsit, Petře Adámku, pokud nechceš, aby tvá kámoška byla mrtvá. Za druhé, nikdy jí neříkej Valentýna, nesnáší to, možná jsem ti právě zachránila koule, páč by tě zabila. A ano, máš pravdu, říkám si to od té doby, co se poprvé viděli.”
„Fajn, pomalu. Promiň, rád tě děsím, jsi roztomilá, když se bojíš,” zasmál se a já ho s úsměvem praštila do ramene. „Díky, že jsi mě varovala, chtěl bych ještě žít. A mimochodem, jo, máš pravdu, měli by se dát dohromady, sluší jim to.”
„To jo, ale to se nestane. Val měla přítele předtím a nemá moc důvěru v klucích,” povzdechla jsem si a vzpomněla si na jejího bývalého. Byl tu čurák, doslova. Nikdy mu na ní nezáleželo, chtěl jenom sex, nic jiného. Když byla smutná, bylo mu to jedno, neutěšil jí, neřekl jí, že to bude dobrý, nic. Když byla nemocná, nezajímalo ho to, nepřijel za ní, neuvařil polévku, nic neobjednal, bylo mu to fuk. Tohle dělal můj bývalý přítel, byl to andílek, byl nejlepší přítel, kterého jsem mohla mít, jmenoval se Kryštof. Bohužel se musel odstěhovat. Nebyl by den, kdy jsem na něj nemyslela. Samozřejmě, že si chtěl volat, psát, všechno. Ale já věděla, že vztahy na dálku nefungují, dřív nebo později by se to posralo. Proto jsem si ho všude blokla, vymazala ho z kontaktů, abych na něj zapomněla. Napsala jsem mu zprávu o tom, že to udělám, že to tak bude lepší, a on souhlasil. Jenomže nic, já na něj stále myslím, a je to šest let. Nic o něm nevím, ani nevím jestli pořád žije. Nikdy nezapomenu na ty jeho kudrnaté, hnědé vlasy – vypadal tak trochu,jako Frodo Pytlík z pána prstenů, byl to náš oblíbený film – zářivé modré oči, do kterých když jsem se podívala, měla jsem pocit, že všechno bude dobré. Jeho sametový hlas, který mi šeptal komplimenty, nebo uklidňující slova. Jeho vůni, tělo, styl oblékání....
„– možná by to tak šlo a– Anet, posloucháš mě?” až teď jsem se probrala z myšlenek, došlo mi, že jsem myslela na Val a toho kreténa, až jsem došla k mému vztahu a došlo mi, jak moc mi Kryštof chybí.
„Promiň, Péťo, zamyslela jsem se. Co jsi říkal?”
„To si ze mě děláš srandu, Kloboučníková, právě jsem ti povyprávěl celý plán, jak je dát dohromady a ty jsi mě ani neposlouchala,” udělal uraženého.
„Promiň, trubko, rád mi to povyprávíš znovu, viď?” mrkla jsem na něj a než mi stihl odpovědět, cítila jsem, jak se něco pálilo.
