his sunflower princess | stein27 ✔

i don't belive you

part forty two | i don't belive you

Když se Petr probral, tak vyžadoval pití, Marek, který se první vzpamatoval mu ho nalil a následně podal. Já jsem pouze seděla nehybně na židli a koukala do země, jako kdybych tam vlastně vůbec nebyla.

„Anet, seš v pořádku?”

Když jsem ten hlas uslyšela, střelila jsem po něm pohledem. Všichni, úplně všichni se na mě dívali. Nevěděla jsem, co bych mu měla odpovědět. Ležel tam v nemocničním lůžku, měl rozpíchané ruce, jako nějaký zkurvený feťák! Málem se předávkoval a ptá se mě jestli jsem v pohodě?! Chtěla jsem na něj křičet, tak moc jsem měla chuť do světa vypustit svůj hněv k němu, ale věděla jsem, že se musím zrovna teď ovládat.

„Hádej,” odpověděla jsem pouze. Všichni ztichli, nevěděli, co mají říct. Petr si připadal poníženě, to ne že ne, poznala jsem to na něm.

„No, necháme vás tu o samotě,” přerušila to trapné ticho Val, všichni ostatní se vydali na chodbu. Měla jsem chuť jít s nimi, nechtěla jsem tam s ním být sama už jenom z toho důvodu, že jsem se musela ovládat, abych mu tam nepředvedla hysterický záchvat vzteku, to jsem umělá moc dobře.

„Anet, moc se ti omlouvám, já—” zastavila jsem ho dřív, než stihl doříct tu větu, nechtěla jsem to slyšet.

„Ušetři mě těchto keců, Petře! Nemám sebemenší náladu to tady poslouchat, co se stalo, stalo se. Ocením, když se zachováš jako chlap, přiznáš se a potom mi to všechno vysvětlíš!” zvyšovala jsem trochu hlas, ale už to mi dalo dost práce, abych neječela.

„Fajn, máš pravdu, posaď se a ptej se na co chceš,” posadila jsem se tedy.

„Jak dlouho?” zeptala jsem se, neměla jsem v úmyslu říct slovo drogy, bylo to pro mě prostě sprosté slovo a svinstvo.

„Minimálně dva měsíce to bude,” díval se mi při tom do očí, abych mu to věřila, v těch očích bylo tolik smutku.

„Proč?” cítila jsem, jak mě pálí oči, věděla jsem, že za chvíli propuknu v pláč.

„Nevím, popadla mě depka, nevím proč a nevěděl jsem, co jiného by mi mohlo pomoct. Promiň, Anet, já se snažil, ale věděl jsem, že nic jiného mi od toho nepomůže,” cítila jsem, že i jemu se láme hlas a chtělo se mu brečet.

„Proč si mi, kurva, nic neřekl? Mohli jsme to vyřešit,” slzy mi už stékali po tváři, nešlo to jinak.

„Jak bys ro vyřešila? Nechci chodit k psychologovi.”

„Kurva, já jsem psycholog! Já jsem psycholog, Petře! Mohla jsem ti pomoct, do hajzlu! Všechno se dá vyřešit i jinak!” řvala jsem na něj, teď už se to nedalo jinak, moje emoce byli prostě silnější.

„Promiň, Anet, moc se ti omlouvám. Přísahám, že už se to nikdy nestane,” mluvil na mě, zněl opravdu vážně, ale já mu to nedokázala věřit.

„Nevěřím ti,” bolelo mě říkat tyhle slova zrovna jemu, ale musela jsem, říkala jsem pravdu.

„Anet, pojď sem,” natáhl ke mě ruku, se zaváháním jsem vstala a mojí ruku vložila do jeho. Mojí ruku dal na jeho hruď, kde bylo jeho srdce.
„Přísahám na svůj život, že už se to nikdy nestane, věř mi, Anet, prosím. Kdybych lhal, srdce mi bude přece bušit rychleji,” stékali mu po tvářích slzy. Po delší odmlce jsem pouze kývla a stiskla jeho ruku na znamení, že mu věřím.

„Tys mě tak kurva moc vyděsil!” vrhla jsem se mu kolem krku a tentokrát se usmála. Byla jsem neskutečně ráda, že je v pořádku a nic se mu nestalo, mohlo to být stokrát horší, ale žije!

„Ještě jednou promiň, Anet, zklamal jsem tě,” mluvil zničeným hlasem. Mrzelo ho to, poznala jsem to na něm.

„Péťo, nezklamal, hlavní je, že žiješ a budeš zdravej, to je to nejdůležitější,” usmála jsem se na něj a dala mu dlaň na tvář. Měl jí mokrou od slz, málokdy se stává, že kluci brečí kvůli holkám a Petr nebrečel nikdy, proto jsem si ho tak vážila, bylo poznat, že toho opravdu litoval.

„Myslím, že už sem ostatní můžou. Jestli nás poslouchali za dveřmi, tak jim pravděpodobně praskly ušní bubínky,” zasmál se, byla jsem tak moc ráda, že zase vidím ten jeho úsměv.

„Nedělej si ze mě prdel, Adámku! Zasloužil sis to a ty to víš!” teď už jsme se smáli oba dva, zase jsme to byli my.

Šla jsem tedy pro ostatní na chodbu, Calin a Willym hráli karty u nějakého stolu, Marek s Val seděli vedle sebe a o něčem se bavili a Darek si četl nějaký časopis a u toho dopíjel kávu.

„Hej, dementi, už můžete jít!” zvolala jsem na ně, překvapeně se na mě podívali, zřejmě nečekali, že budu tak rychlá a že budu ještě v dobré náladě.

„To si ho zabila, nebo co? Že máš tak dobrou náladu,” rýpl si Calin, jenom jsem se tomu zasmála a ostatní též, potom už se vydali zpátky do pokoje. Val šla poslední, než ale šla do pokoje, zastavila se a nahla se k mému uchu.

„Někdo na tebe čeká u recepce,” hned, jak to dořekla, projel mi mráz po zádech. Kdo to může kurva být?

Ihned jsem se vydala tím směrem, zajímalo mě, kdo mě asi může v tuhle dobu shánět. Uviděla jsem u recepce nějakou postavu, byl to muž okolo mého věku, ale byl otočený zády. Někoho mi připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Čím víc jsem se k němu přibližovala, tím víc jsem ho začínala poznávat a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Co tady dělá?

„Ahoj, Anet, chyběl jsem ti?”

✺

omlouvám se vám, že tak dlouho ZASE nevyšla kapitola, ale teďka jsem na wattpadu minimálně a neměla jsem ani moc chuť psát, tak doufám, že mi to prominete ;) a taky za to může seriál money heist, vím, že už to pravděpodobně všichni viděli, ale já jsem se k tomu dokopala až teď a je to dokonalé prostě!

abych vám řekla pravdu, tak já vůbec nevím, jak mám s tím příběhem dál pokračovat, nemám to vůbec promyšlené dopředu a ta dějová linka se točí jenom okolo mé nálady xd 

snad se brzo uvidíme u další kapitoly, opravdu nevím, kdy to bude, omlouvám se :Dd

adios amigos