Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po bráchově smrti se mi zhroutil celý svět, v práci jsem si vzala volno na dva týdny, protože bych nebyla schopná pracovat. Řekla jsem Péťovi, aby jel domů na pár dní, protože jsem potřebovala být alespoň chvíli sama. Nejdřív se mu to nelíbilo, ale nakonec poslechl a na pár dní odjel pryč, takže jsem v tom velkém bytě zůstala úplně sama. Měla jsem spíše zařizovat pohřeb, ale na to jsem si chvíli potřebovala dát pauzu a psychicky se na to připravit.
Už týden v kuse jsem seděla na gauči, zabalená v dece, s vínem v ruce. Televize pořád běžela, žaluzie byli zatáhnuté, takže jsem si připadala jako upír. Všude okolo byl bordel jako v tanku a já tam stejně seděla s mastnýma vlasama a očima rozmazanýma od řasenky.
Týden jsem se nehla z místa a taky nic nedělala, byla jsem fakt úplně neschopná.
Slyšela jsem, jak někdo dává klíč do zámku a pomalu odemyká dveře. V tu chvíli jsem si vůbec nedokázala vzpomenout, kdo ještě kromě mě a Petra má klíče od bytu. Proto jsem vzala do ruky vázu a postavila se do bojové pozice, kdyby to byl nějaký úchyl, nebo vrah. Nebo rovnou oboje dohromady.
„Fuj, to je puch tady,” slyšela jsem dívčí hlas a ihned jsem si uvědomila, že to je Val. Než jsem ale stihla položit tu vázu, už byla v obýváku a čuměla na mě, jako kdyby viděla ducha. „Co tady čaruješ s tou vázou?”
„Nic,” odpověděla jsem pouze a s dekou okolo sebe jsem si zase sedla na gauč a snažila se napít vína, ale ona mi ho sebrala z ruky.
„Tohle už nechlastej, teď mi pověz, jak dlouho tady sedíš, co si pila, jedla, kdy ses naposledy myla a kdy se hodláš vzpamatovat?” Ihned mě zavalila otázkami.
„Týden, pila jsem víno, jídlo už ani nevím kdy jsem měla, myla jsem se před týdnem a- a jaká byla ta poslední otázka?”
„Ježiši Kriste! Aneto, vstávej, ihned! Nebudeš tady sedět jako hromádka neštěstí a zase ze sebe uděláš tu Anet, kterou všichni známé!” Vytáhla mě na nohy, snažila jsem se protestovat, ale ona mě zatáhla rychlostí světla do koupelny, takže jsem ani neměla šanci. „Budeš tam minimálně, MINIMÁLNĚ, půl hodiny,” zařvala na mě skrz dveře.
Jenom jsem si povzdechla a šla k zrcadlu.
„Tyvole, strašidlo!” Zařvala jsem, když jsem se uviděla v zrcadle. Vlasy jsem měla snad do všech světových stran, mastné tak, že by se na nich dali smažit řízky. Oči jsem měla zarudlé a všude okolo jsem měla rozmazanou řasenku. Pytle pod očima jsem měla pořádné, protože jsem za týden naspala dohromady tam 3 hodiny.
Ihned jsem se vydala do sprchy, abych se celá pořádně umyla. Vlasy jsem si drhla minimálně deset minut.
Když jsem vylezla ze sprchy, umyla jsem si z obličeje řasenku a pokusila se znovu namalovat, abych vypadala, jako člověk.
„No tyvole, co si udělala s tím strašidlem co tady bylo před půl hodinou?” Řekla mi Val, když jsem vylezla z koupelny. Seděla na gauči a četla si nějaký časopis. To mohla rovnou uklidit.
„Drž pysk, ještě tady musíme uklidit,” ukázala jsem na ten brajgl okolo.
„To uděláme potom, teď jdeme zařídit pohřeb a potom jdeme na drink. Na nic se tě neptám, prostě jdeme,” vzala mě za ruku a táhla mě ke dveřím. Možná to bylo dobře, protože bych se k tomu jinak ani nedokopala.
Zařídit všechno okolo pohřbu nám trvalo zhruba tři hodiny. Nebylo to rozhodně nic příjemného, ještě když se mě všichni okolo pořád dokola ptali na bráchu, samozřejmě, že museli, ale prostě mi to nebylo vůbec příjemné.
Potom jsme tedy s Val zašli na ten drink, abysme se nějak odreagovali. Seděli jsme tam a popíjeli si, když v tu chvíli mi někdo zakryl oči.
„Hm, kdo by to mohl být, Marek?” Hádala jsem.
„Ne, Andulo,” slyšela jsem ten povědomí hlas, ale podle té přezdívky jsem ihned poznala o koho se jedná.
„Caline?” Řekla jsem překvapeně a podívala se ihned za sebe. On se jen usmál a natáhl ruce.
„Překvápko!” V tu chvíli jsem ho musela obejmout, protože už jsem ho delší dobu neviděla.
„A mě nikdo neobejme?” Tenhle hlas mi byl taky až moc povědomí. V zadu byl Petr, kterého jsem vykopla z bytu asi před týdnem. Rozběhla jsem se mu naproti. Málem jsem nás povalila na zem, ale nakonec jsme — nebo spíš Petr — ustáli.
„A já jsem vzduch?” Samozřejmě tady nesměl chybět ani Willy, které jsem už tady věčnost neviděla.
„A já, Any?” A na Máru jsem taky málem zapomněla. Sice spolu s Val pořád chodili, ale je dva jsem taky vídala úplně minimálně.
„Teda lidi, že se takhle pohromadě sejdeme zrovna na funuse jsem fakt nečekala,” prohlásila jsem, protože jsme se takhle pohromadě naposledy viděli v nemocnici. Na moc šťastných událostech teda ne...
Zbytek večera jsme byli v baru, kde jsme popíjeli, tancovali a všechno dohromady. Byl to celkem příjemný večer, s trochou alkoholu samozřejmě.
Pamatuju si z toho večera jednu věc, která mi bude do budoucna hodně užitečná a důležitá. A tou je ta, že jsme s Petrem na těch záchodech v baru prováděli pechtle mechtle a tak trochu jsme zapomněli použít ochranu...
