Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po vystoupení jsem za klukama zašla do backstage, chtěla jsem jim poděkovat, za úžasnou show. Potom mi ale došlo, že se teď fotí s fanoušky, tak jsem se rozhodl tam na ně počkat, páč jsem se jinak neměla jak dostat domů.
„Anet, pojď za mnou,” zavolal na mě Calin, nechápala jsem proč, ale i tak jsem ho následovala. Byli tam sotva patnáct minut, určitě ještě neskončili.
„Máš tady fanoušky,” zazubil se na mě Willy, překvapeně jsem se na něj podívala, ale uslyšela jsem dav, který křičel mé jméno. A tak jsem s klukama strávila další dvě hodiny focení, z toho se tam několik lidí fotilo i se mnou, netušila jsem, že ten jeden cover na YT bude mít takový úspěch.
„Chodíš se Steinem?” zeptala se mě jedna fanynka, se kterou jsem se zrovna fotila.
„Eh, ne, jak jsi na to přišla?” zasmála jsem se.
„Škoda, hodili byste se k sobě,” řekla mi a poté se vydala ke svým kamarádkám. Překvapeně jsem tam stála, dokud mě někdo neobjal okolo ramen.
„Už nás i dávají dohromady, huh?” promluvil nade mnou hlas Petra, praštila jsem ho do ramena a všimla si, že blbě došlapuje na tu jednu nohu.
„Péťo, co ta noha?” zeptala jsem se ustaraně.
„Nic, trochu to pobolívá,” pokrčil nad tím rameny.
„Měl by jsi jít na rentgen, můžeš s tím mít něco vážného,” napomemula jsem ho.
„Fajn, pojedeme tam, ale až se vyfotíme s těma fanouškama.”
„Petře, to může trvat ještě hodiny!”
„Nechci je zklamat, jasný? Neboj se, hned potom tam pojedu, slibuju,” oznámil mi a vydal se zase k focení. Povzdechla jsem si, ale byla jsem ráda, bylo vidět, jak svoje fanoušky miluje.
Mezitím, co se kluci fotili, jsem odchytla Calina a řekla mu o té noze, řekl mi, ať s Petrem po focení za ním zajdeme, že nás tam odveze.
A tak se taky stalo, když bylo po focení, s Petrem jsem zašla pro Calina a on nás odvezl do nemocnice. Samozřejmě, nemuselo z toho být nic, ale jistota je jistota.
„Máte to zlomené, co jste dělal?” zeptala se doktorka, když se dívala na rentgen.
„Nevím, měl jsem vystoupení, musel jsem blbě šlápnout,” odpověděl jí.
„Dobře, máte to minimálně na měsíc, možná se vám zdá, že to nic není, ale zítra vás to bude pekelně bolet. Předepíšu vám prášky na bolest. Mimochodem, bydlíte tady v Brně?”
„Ne, v Praze.”
„Není dobré s tou nohou cestovat několik hodin v autě, vlaku, nebo tak, nemáte tady příbuzné, kamarády, u kterých můžete zůstat?”
„Ne, já–”
„Ano, může zůstat u mě,” skočila jsem mu do řeči, věděla jsem, že řekne něco ve smyslu – to po tobě nemůžu chtít – a podobné věci, ale vím, že by bylo nejlepší, kdyby zůstal u mě.
„Dobře, půjdu vám předepsat ty léky.”
„Anet, to po tobě nemůžu chtít,” no, co jsem říkala?
„Péťo, s tou nohou přece nepojedeš až do Prahy, ne? Mně to nevadí, budu ti pomáhat a všechno, abys tu nohu měl do Vánoc v cajku.”
„Ale–”
„Žádné ale! Stejně už je pozdě, už je to zařízené.”
„Dobře no, děkuju ti,” děkovně se na mě usmál, opětovala jsem mu to a čekala na doktorku.
