Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Petr byl v nemocnici ještě týden, ale já jsem se za ním nestavila. Vím, bylo to ode mě sobecké, ale já od něj potřebovala pauzu. Od té doby, co jsme se dali dohromady jsme spolu byli téměř pořád, takže už mi trochu lezl krkem, a dovolím si říct, že i já jemu. Proto jsem potřebovala chvíli od něj pauzu a srovnat si v hlavě věci, co chci a nechci apod.
Za ten týden jsem si uvědomila, že mi opravdu chybí a miluju ho. Chtěla jsem si od něj odpočinout, a taky že mi to dost prospělo. On si ode mě taky doufám odpočinul a snad si také uvědomil, že ty jeho žárlivé výkyvy byly naprosto zbytečné.
Zrovna jsem byla v kuchyni a vařila oběd, když v tu chvíli venku zastavilo auto. Bylo Calinovo a bylo mi jasné, že s ním přijel i Péťa. Ihned jsem vypla plotýnku a běžela jim dolů naproti, chtěla jsem ho už obejmout. Péťu, ne Calina.
Ještě nedošli ani ke schodům do bytu, takže jsem na něj mohla skočit, abych ho objala. Tak se i stalo.
„Hele, klídek, ať tam nemusím znova,” zasmál se Péťa, ale já ho ještě víc stiskla. Ať teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl a jak moc ho miluju.
„Chyběl jsi mi, chovala jsem se jako kráva,” zašeptala jsem mu do vlasů.
„Taky jsem se nechoval nejlíp.”
„Hele, děcka, já jsem furt tady,” řekl Calin a v tu chvíli jsem z Péti slezla, aby tam Calin nedělal křena.
„Jasně, pojďte domů, dělám oběd,” pozvala jsem i Calina, přece jenom jsem ho dlouho neviděla, pouze v té nemocnici.
Když jsme dorazili dovnitř, moje kočka Lily k Petrovi ihned přiběhla, ona si ho dost oblíbila, byla už zvyklá na to, že tady byl s námi. Poté jsem nám všem nabrala těstoviny s omáčkou, začali jsme jíst a povídat si, Calin samozřejmě sem tam hodil nějaký vtip. Jinak jsme se bavili o muzice, studiu a mojí práci.
Byla jsem více než přesvědčená, že ten život je zase v pohodě.
„Tak se mějte vy dvě hrdličky, uvidíme se příště,” Calin se s náma rozloučil a jak rychle se objevil, tak rychle i zmizel. Potom, co odešel, jsme se s Péťou rozhodli si pustit televizi a nic nedělat. Teď jsem tu pro něj chtěla být, když měl zřejmě těžké období. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak jsem na to nemohla přijít. Přece jenom, jsem vystudovaná psycholožka, tohle bych nalidech přece měla poznat, nebo ne?
„Lásko, nad čím přemýšlíš?” Zeptal se mě Péťa, když jsme v objetí leželi na gauči. Jeho ruku měl v mých vlasech, což mě vždy strašně uklidňovalo.
„Ale- to je jedno,” mávla jsem nad tím rukou a chtěla to nechat být. On mě přestal škrabkat ve vlasech, sedl si a podíval se mi hluboko do očí. A tím mi dal jasně najevo, že pokud mu to ihned neřeknu, tak to ze mě stejně vydoluje.
„Můžeš mi přece říct cokoliv, máš ve mně plnou důvěru,” mluvil dost vážně, jeho oči mi to dávali dost najevo. Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem:
„No víš- eh- prostě- no,” snažila jsem se mluvit, ale dívala jsem se všude možně, jenom ne na něj. On mě chytl za bradu a přiměl mě se mu podívat do očí.
„Když se mnou mluvíš, dívej se mi do duše,” použil jeho vlastní slova z písničky, což jsem naprosto milovala. Když jsem se mu dívala do očí, tak jsem se cítila klidněji.
„No, prostě, proč si mi nic neřekl, když si měl špatné období?”
„Víš, Anet, představ si, že já tě mám tolik rád, že tě prostě nechci zatěžovat svýma problémama,” tím odvrátil zrak zase on, jako kdyby se za to snad styděl.
„Péťo, ty mě tím přece nikdy nebudeš zatěžovat,” tentokrát jsem přiměla jeho, aby se na mě podíval. „Co trápí tebe, trápí i mě, jasný?” Zamračila jsem se, aby mu bylo jasné, že to myslím smrtelně vážně.
„Ale já jsem jenom nechtěl, aby ses trápila.”
„To je od tebe moc hezké, ale příště mi to řekni, prosím,” usmála jsem se na něj. On jenom kývl a úsměv mi opětoval. „Tak co? Myslíš si, že už bychom měli dát vědět světu, že ten slavný, talentovaný a neodolatelný Stein má holku?” Ruku mi dal okolo ramen a udělal na mě ten jeho lišácký úšklebek.
„Žádného neodolatelného Steina neznám, jenom takové egoistu, jménem Petr Adámek, který má nejdokonalejší holku pod sluncem,” rýpla jsem si do něj.
„Hm to je zvláštní, že nikoho takové já taky neznám,” potom jsme se tomu začali smát.
Rozhodli jsme se, že tedy po pár měsících našeho vztahu konečně vyfotíme nějakou tu "cute couple" fotku. Vyfotili jsme jenom jak ležíme v objetí na gauči a jeden druhého tam označili. Tím nám stejně bylo jasné, že se tím rozpoutá lavina komentářů a všeho, hlavně hate komentářů, protože po Péťovi slintalo dost holek z republiky.
Když jsme o tomhle diskutovali, zazvonil mi telefon. Říkala jsem si, že to rychle vyřídím a pak si můžeme objednat třeba pizzu a pustit si nějaký pěkný film.
Bylo to neznámé číslo, což mě dost zarazilo. Většinou to neberu, ale tak pro jistotu jsem to přeci jenom musela vzít.
„Kloboučníková, prosím?”
„Dobrý den, slečno, je váš bratr Sebastian Kloboučník?” Byla jsem dost zmatená a už podle mého výrazu i Péťa poznal, že něco není v pohodě.
„Ano, je.”
„Volám z nemocnice v Brně, váš bratr měl vážnou autonehodu. Vypadá to s ním vážně, pokud je to možné, měla byste se, co nejrychleji dostat do nemocnice.”
✺
zdraviim po dlouhé době! měla jsem takzvaně tvůrčí krizi a nevěděla jsem jak dál, ale jsem zpět! a mám bohužel špatnou zprávu a tou je ta, že už zbývá jenom posledních pár kapitol :/ ano, je to bohužel tak, ale pak už by ten příběh nedával smysl a musím to nějak zakončit
zároveň jsem se dneska dívala na rapové rébusy, kde byl shodou okolností willy a to mi připomnělo, že bych už měla něco napsat ✏
