Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dneska chtěli jít kluci do kina a jelikož mám kino fakt ráda, tak jsem se rozhodla, že půjdu s nima. Doufala jsem, že Petr s náma nepůjde, ale bohužel šel taky. Nenechám si kazit náladu jen kvůli němu, proto jsem si dala pravidlo večera a to je to, že si ho nebudu všímat.
Úplně ve předu šel můj brácha a Calin. Za nimi jsem šla já a Willy a úplně vzadu byl Petr a Marek. Nebyl pro mě úplně nejlepší pocit, když byl za mnou, ale co se dalo dělat.
Bavila jsem se s Willym hlavně o tom, kam chci jít na výšku a co chci studovat, řekla jsem mu pravdu, že tady na tu v Brně a chci být psycholožka. On mi zase říkal, jak se dostal k hudbě, bavilo mě ho poslouchat.
Když jsme šly asi už patnáct minut - ano opravdu jsme do kina šly pěšky, jelikož se kluci chtěli projít a od mého bytu je to kino asi dvacet minut. Ucítila jsem ze zadu nějaký pohled, samozřejmě patřil Petrovi.
„Něco je na mě zajímavého?”
„Jo, všechno” zasmál se. „A taky máš dobrou prdel” začal se smát a společně s ním i Marek s Willym.
„Hele, furt je to moje sestra” mírně ho napomenul Seb, ale i tak se tomu s Calinem zasmáli. Já jenom prokroutila očima a raději jsem dělela, že jsem to přeslechla.
„Ale, Anetko, nebuď nabručená” dobíral si mě Petr, otočila jsem se na něj s vražedným ksichtem a pak přidala do kroku k bráchovi.
„Na co to vlastně jdeme?” celou dobu jsem to nevěděla, bylo mi to jedno, hlavně, že to je kino.
„IT 2” odpověděl jednoduše, já jsem se usmála.
„Super, miluju horory” zapískala jsem a jemu se na tváři objevil překvapený výraz.
„Co? Já myslel, že se jich bojíš”
„Ne, asi sis mě spletl s Petrem” odsekla jsem, bavilo mě si ho dobírat.
„Já se hororů nebojim, uvidíme jak se jich 'nebojíš' ty” ďábelsky se zasmál a při slově 'nebojíš' ukázal na prstech úvozovky.
Celou cestu jsem ho ignorovala a raději si povídala s bráchou a Calinem. Calin se zdál jako fajn a rozumný kluk. Měla jsem ráda i jeho písničky, vždycky jsem cenila jeho texty, nápady, beaty... prostě vše.
Než jsem se nadála, byli jsme před kinem. Je mi sice 21, ale měřím pouze 160 cm, takže mi málo lidí věří můj věk, a paní v kině nebyla vyjímkou. Jiné komplikace nebyli a mohli jsme jít na film.
Seděli jsme někde vprostřed. Na kraji seděl Willy, vedle něj Calin, vedle brácha, vedle bráchy já, vedle mě Petr... a vedle něj Marek. Nebyla jsem s místem vedle Petra moc spokojená, ale na výběr jsem moc neměla, takže jsem se rozhodla, že ho budu celý film ignorovat.
Když přišla trochu scary scéna, viděla jsem Petra jak si nervózně hraje s tkaničkami u mikiny. Nedalo mi to a musela jsem se k němu natáhnout.
„Copak, bojíš se?” zašeptala jsem mu posměšne do ucha, on se nejprve lekl tak, že nadskočil.
„Vůbec ne” zavrčel a nevěnoval mi jediný pohled, jen jsem prokroutila očima a věnovala se filmu.
Během další scény, která byla trochu děsivá, jsem na ruce, kterou jsem měla položenou na ručce židle, jsem ucítila dotek. Musel patřit jediné Petrovi, podívala jsem se na něj, on na mě taky. V očích bylo vidět trochu strachu a tím jsem pochopila, že se asi opravdu bojí a jelikož mám i milou stránku, jeho ruku jsem stiskla.
A tak jsme se drželi za ruce během dvou hodinového filmu.
✺
zdraviim jelikož mám po druhý karanténu (poněvadž je další můj spolužák pozitivní) tak budu mít čas na psaní 👍🏻 vůbec vám nezávidím, že musíte být ve škole, mně by se nechtělo, já jsem si stávala hezky v 7:59 a mám v piči xd můžu vám s radostí říct, že teďka překládám knihu z aj, takže se máte na co těšit a je to na seriál shameless! takže až jí budu mít kompletně přeloženou, tak se můžete těšit ;-)
