Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Sklizeň

Všichni stojíme na rozlehlém náměstí Pátého kraje a čekáme, až dorazí starostka, Cornelia Leeová, moderátorka z Kapitolu, a naši vítězové. Pátý kraj měl celkem devět vítězů, ale dva z nich jsou již po smrti. Nepamatuju si jejich jména. Samozřejmě jsem je věděla, když vyhráli v Hladových hrách, ale pak jsem se jimi dál nezaobírala a jejich jména mi neutkvěla v paměti. Odbíjí druhá hodina a na pódium přichází všichni očekávaní. Starostka se dává do čtení proslovu, který se každý rok opakuje, a tak přestávám vnímat a rozhlížím se po lidech z Pátého kraje. Stojím v hloučku sedmnáctiletých dětí, což znamená, že jsem velice blízko pódiu. No okraji shromážděných vidím dvě malé blonďaté holčičky, které jsou si podobné jako vejce vejci. Zachytávají můj pohled a věnují mi drobný úsměv, ale je vidět, jak se snaží zakrýt obavy a strach. Opětuji jim úsměv a odvracím se, protože nechci, aby viděly mou nervozitu a napjaté očekáváni. Proslov trvá moc dlouho. Už chci, aby bylo po sklizni, aby to skončilo a já si mohla oddechnout, že jsem letos nebyla vybraná. Chci sedět doma se svými sestrami a hrát jejich oblíbenou hru na „hádej, co si myslím“. Nikdy mě to moc nebavilo, ale radši bych hrála celý den, než tady stát a čekat, až

starostka dočte ten pitomý proslov. Svírám ruce v pěst a zarývám si nehty do dlaní. Trochu to pomáhá potlačit strach. Po nekonečně dlouhé době starostka dočítá a Cornelia Leeová přechází k dívčímu osudí. Přehrabuje se mezi papírky, dokud jeden nevytáhne. Já mám letos třicet zápisů. Šest protože musím, a zbytek zajistily oblázky. Cornelia rozevírá papírek. Prosím mě nevyvolávej, mě ne, mě ne, myslím si úpěnlivě. Ale marně. Když totiž Cornelia čte jméno, neslyším jiné, než právě svoje.

     Finch Woodsová. Svět jako by se zastavil. To ne. To není možné. Můj mozek to odmítá přijmout, ale cítím, jak kráčím směrem k pódiu. Slyším pláč. Ani se nemusím otáčet, vím, že to jsou moje sestry. Bonnie a Gertie. Vystoupám po schodech nahoru. „Výtečně!“ jásá Cornelia. „Toto je náš první splátce za Pátý kraj. No a nyní vylosujeme chlapeckého splátce!“ Cornelia přechází k osudí s chlapeckými jmény a čte jméno. Je to nějaký Quentin. Toho chlapce neznám. Je hubený, středně vysoký a je mu něco kolem patnácti. Tváří se vyděšeně a ani se to nesnaží zakrýt. Cornelia vybízí všechny k potlesku. Lidé krátce a bezvýrazně zatleskají. Náš kraj nepatří k těm, kde netleskají vůbec, ale nadává do potlesku upřímnost, jako kraje profesionálních splátců. Potlesk je krátký, ale všímám si, že moje rodina netleská. Stojí nehybně a vidím, jak jim obličej zkrápějí slzy. Náhle dostanu strach. Co když je potrestají za to, že nezatleskali? Nebuď hloupá, napomenu se v duchu. Proč by je trestali? Je to moje rodina, a tak přece dá rozum, že nejsou šťastní, že patrně za pár týdnů zemřu. Jenže potíž je v tom, že právě o tohle Kapitolu jde. Chtějí donutit rodiny, aby se radovali, nebo se přinejmenším tvářili, že se radují, že jejich dítě bylo vylosováno. Má to být pocta. A to, že jediná moje rodina nezatleskala, není dobré. Pak si připomenu, že jsou kraje, kde netleskají vůbec, takže bych si vlastně vůbec neměla dělat starosti. Ale stejně si je dělám.

Následuje další dlouhý proslov. Loni touhle dobou jsem stála v davu lidí a děkoval Bohu, že jsem nebyla vylosována, takže bylo snadné nevnímat nic jiného, než úlevu. Ale dnes je to jiné. Dnes stojím na dřevěném pódiu a je těžké cítit cokoli jiného než úzkost. Snažím se udržet lhostejný a neutrální výraz, abych na sebe příliš neupozornila. Nechci, aby si ostatní splátci mysleli, že jsem sebevědomá a chytrá, ale na druhou stranu nechci, aby na mě úplně zapomněli. Stačí, když budou vědět, že tu jsem a tečka. Vím, v čem vynikám a sebevědomé vystupování to rozhodně není. Jsem chytrá. Teď musím zapomenout na to, že nesnáším, když někdo vyzdvihuje své přednosti. Musím si sama uvědomit, v čem jsem dobrá. Docela rychle běhám, ale nepatřím k nejlepším. S žádnou zbraní to neumím, ale jsem docela vynalézavá, takže bych si mohla vyrobit něco vlastního. Rozhodně nemám v plánu běžet pro něco k Rohu hojnosti a nakonec zjisti, že danou věc vůbec neumím používat. Jelikož náš kraj je zaměřený na elektroniku, všude se válí různé drátky a kusy kovu. Když jsem byla menší, dost často jsem si z nich něco vyráběla. Vlastně se i teď docela ráda zašiju do kouta s kusem drátu. Každopádně se ve výcvikovém centru musím zaměřit na to, co mi nejde. Takže skoro na všechno. Hlavně by se hodily nějaké pasti...

Proud mých myšlenek přerušuje můj vlastní úlek, když mě někdo uchopí za paží. Je to jeden z mírotvorců, kteří nás odvádějí do soudní budovy, staré a zašedivělé stavby, abychom se zde rozloučili se svými rodinami. Vrhám poslední pohled na náměstí a na obyvatele Pátého kraje. Protože to všechno možná vidím naposledy.