Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Rulík zlomocný

Slzy mi hodnou chvíli nepřetržitě stékají po tvářích a já vlastně ani nevím, proč brečím. Threshe jsem neznala, mluvila jsem s ním jednou v životě v tréninkovém centru a to rozhodně není doba, za kterou by se dva lidé stihli vzájemně poznat. U přesto mě však jeho smrt neskutečně zasáhla. Možná právě díky tomu rozhovoru. Ne možná. Je to kvůli tomu, protože on byl jediná osoba, kromě Jasona, Quentina a Cornelie, se kterou jsem po odjezdu z domova mluvila. Pokud ovšem nepočítám Caesara Flickermana.

Taky jsem neskutečně vyvedená z míry, že jsem zůstala naživu déle, než on. Ne že bych si zakládala na tom, kolik lidí přežiju, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych měla v aréně doopravdy šanci a skutečnost, že Thresh zemřel dřív, než já, mě upřímně dost zaskočilo. Vím, že se to nedá moc srovnávat, protože on zemřel v boji, nebo si to alespoň myslím, kdežto já jsem od začátku her žádného boje součástí nebyla, přestože chvílemi k tomu moc nechybělo.

A taky mě to dost vyděsilo. Že i tak silní jako on na tomto nelítostném místě zemřou. Co potom já? Jak to tady mám zvládnout až do úplného konce? Já, oba z Dvanáctého a Cato z Druhého. Jakou mám oproti nim šanci? Snad poprvé od začátku Hladových her cítím opravdu strach ze smrti.

Samozřejmě jsem se bála i předtím, ale to bylo především z nevědomí, co přijde, ale teď vím naprosto jistě, že to, čeho se bojím, je smrt. Možná je absurdní, že se smrti bojím až na samém sklonku her. Vlastně až umřu, nebudu to já, kdo bude trpět, ale moje rodina doma. Vím, že bych se měla snažit co nejvíc to jde, abych se vrátila. Copak jsem jim neslíbila, že se pokusím udělat co bude v mých silách?

Ale já se snažila. Do teď jsem se opravdu snažila přežít, ale teď mě opustila veškerá bojovnost a síla. Nemyslím si, že by to zapříčinila Threshova smrt, to byla jen poslední kapka. Nejdřív mě vybrali do Hladových her, pak jsem postupovala do arény, kde jsem byla svědkem vraždění u Rohu hojnosti a pak celý průběh her člověku moc na zdravém smýšlení nepřidá. Jenže co mám teď dělat? Nemůžu se skrývat věčně, vlastně je zvláštní, že mi to procházelo až do teď. A vrhnout se do boje proti ostatním? To se rovnou můžu připravit o život sama. Ale to nemůžu. Ale... proč ne? V aréně neplatí žádná pravidla a smrt kohokoliv bude u občanů Kapitolu vítaná, ať už to bude během souboje s někým jiným, nebo jen „nehoda".

Slovo nehoda mi znovu připomíná rozhovor mě a Jasona. Představa, že by se nějaká nehoda stala mé rodině... Běhá mi z toho mráz po zádech. Ale jak mám zajistit, abych vyhrála tak, jak si představují? Co je to za hloupost? Nedává to žádný smysl!

Jenže v tu chvíli mi ten smysl dochází. Dochází mi úplně všechno. Smysl vítězství a taky Jasonův nepřímo mířená vzkaz pro mě. A celé tohle prozření mě děsí. Jsem nicméně ráda, že vím pravdu, pokud jsou mé domněnky správné. Ale nějak vnitřně tuším, že je to opravdu tak. Vítěz nikdy nemá vyhrát podle pravidel, aby mu Kapitol mohl vyhrožovat například tím, že ublíží jeho blízkým, pokud neudělá, co Kapitol chce. To je celý ten vtip. Vítěz vlastně žádný vítěz není. Je to jenom kapitolská loutka a myslím, že Jason mi chtěl naznačit, že i kdybych vyhrála, nic tím nezískám. Že je lepší v aréně zemřít, než odejít s pošramocenou duší, rozumem i vzpomínkami.

Alespoň tak to chápu já. A přijde mi to jako nejlepší možná cesta, kterou v současné situaci můžu zvolit. Protože ať se na to dívám z jakéhokoliv pohledu, vyhrát nechci. A ani nemůžu, protože proti ostatním nemám šanci. Na to jsem moc slabá a bezbranná. Navíc já si cestu zvolila. A jsem přesvědčená, že správně. Tohle je moje vlastní rebélie proti Kapitolu. Nehrála jsem podle jejich pravidel. Nezabíjela jsem. Nenechám se zabít, odejdu odsud tak, jak chci já, ne oni.