Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Změna

Poslední bobule s mírným plesknutím dopadá na hromádku v kotlíku. Nasbírala jsem všechno jedlé, co jsem našla a odnáším to zpět k mému tábořišti. Ve vaření zrovna dvakrát nevynikám, ale na salátu nebo nějaké primitivní polévce se toho snad moc zkazit nedá.

Rozděluji od sebe bobule a nějaké mátové listy a každou hromádku dělím ještě na poloviny, aby mi zbylo něco ještě na další dny. Pak mezi prsty rozmnělňuji bobule a do kotlíku liju přečištěnou vodu. Nejradši bych rozdělala oheň, ale nestojím o to, aby mě kouř prozradil. Stále se mi však do mysli dere myšlenka na to, že jsou možná daleko ode mě a nenajdou mě. Jenže co když ano?

Mezitím co váhám, ozve se výstřel z děla. Už nás zbývá jen sedm. Oheň nakonec nerozdělávám a hotovou směs nechávám nějakou dobu na slunci. Moc velký účinek to ale nemá a tak se dávám do jídla. Nestihnu však vložit do úst ani první sousto a zazní další rána z děla. Takže už jenom šest.

Jsem sama sebou docela překvapená, že jsem zůstala naživu tak dlouho. Ovšem nedělám si žádné velké naděje, pořád mě můžou dost snadno zabít. Ale já se prostě nedokážu přenést přes to, že by mě moje rodina viděla umírat rukou nějakého profíka. Nebo ještě hůř, rukou nějaké ho splátce, který by mě nedokázal usmrtiti čistou a rychlou smrtí a pak bych musela čekat, než vykrvácím. Mimoděk se otřesu.

Jenomže když nechci, zemřít, zbývá jenom jedna možnost. Vyhrát. Ale copak mám nějakou šanci to všechno přežít? Snažím se představit si, co by se dělo, kdybych zůstala proti nějakému splátci. Rozhodně by mě nenechali se jen tak schovávat, Kapitolané by chtějí souboj. A když jsem jenom stěží dokázala zabít toho králíka, co potom nějakého člověka? Ani nevím, jak bych dokázala žít s vědomím, že jsem někoho zabila. Na druhou stranu, nemůžu přeci nechat rodinu samotnou. Opustit moje milované sestry.

Celé tohle uvažování mě ničí, nevím, co mám dělat. Odsouvám tedy tento problém někam do koutku mysli s tím, že se k němu později vrátím. Jím směs z bobulí a nakonec se odvážím rozdělat oheň a ohřívám v kotlíku vodu s mátovými listy. Jakmile se voda trochu ohřeje, hasím plameny a nějakou dobu jen napjatě čekám, jestli se náhodou neobjeví profíci. No, pravdou je, že už jich moc nezbývá. Pouze Cato a Clove ze Dvojky a Marvel z Jedničky. Ale jsou pořád stejně nebezpeční, bez ohledu na počet. Nikdo však nepřichází. Piju čaj, který je sice vlažný, ale pořád je to úžasný pocit, pít něco teplejšího, než je voda.

Nechávám si většinu čaje i na večer, kdy se něco teplého bude hodit mnohem víc. Jelikož mě bobule moc nezasytily, dovoluji si sníst jednu sušenku a pak si trénuju vrhání nožem na nejbližším stromě. Co jiného bych taky měla dělat? Pohled mi padne na čirou vodu v potoce. Uvědomuji si, že je to docela dlouho, co jsem se naposledy koupala. Svlékám se do spodního prádla, rozpouštím si vlasy a celá se nořím do vody. Okamžitě mi naskakuje husí kůže, ale není to nic oproti přívalu energie, který se s chladivou vodou dostavil. Smývám ze sebe veškerou špínu a pozoruji své vlasy, které ve vodě vypadají jako rozpustilé plamínky ohně.

Chvíli jen tak sedím v potoce, na nic nemyslím a jenom pozoruji, jak voda mizí v nedohlednu. Z nicnedělání mě probere až chladný poryv větru. Velézám na břeh a jelikož nemám nic, čím bych se osušila, trávím většinu času na rozpálených kamenech, díky kterým jsem suchá rychleji, než bych se odvážila doufat. Vlasy mám pochopitelně pořád mokré a studí mě na zádech. Docela lituji, že teď nemám ten účes, který jsem měla na Sklizni, ale upřímně - ty vlasy už opravdu potřebovaly umýt. Oblékám se zpět do oblečení, ale při pohledu na zablácené ponožky nakonec zůstávám bosa a čekám dokud, teď už čisté, vodou nasáklé ponožky, neuschnou.