Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Interview

Hned po snídani nás Jason seznamuje s dnešním programem. ,,Strávíte čtyři hodiny se mnou a čtyři Cornelií. Po tuto dobu se budete připravovat na zítřejší rozhovory. Dost záleží na dojmu, který uděláte, takže se koukejte snažit. Finch, ty začneš u Cornelie, Quentine, ty u mě." Následující čtyři hodiny jsou snad nekonečné. Cornelia mě učí chůzi na vysokých podpatcích, správnému držení těla... Také mi neustále připomíná, jak je důležité se usmívat. „Když se budeš usmívat, budeš působit přátelsky a sympaticky a jistě tím uděláš dojem na sponzory!" Asi má pravdu, ale moc se mi to nedaří. Když už se pokouším o úsměv, je lehce ironický a rozhodně bych si s ním sponzory nezískala. Pravdu mých myšlenek jen potvrzuje Corneliino nespokojené vzdychání.

Když už konečně nastává čas výměny, bleskově si zouvám boty a bosa rychle mizím k Jasonovi. Po cestě se míjím s Quentinem, který si pro tentokrát odpustil jednu ze svých obvyklých připomínek. „Tak jak to šlo u Cornelie?" ptá se Jason, jakmile vcházím do místnosti. „Skvěle," mumlám a Jason se směje. „Nejdřív bychom se měli zaměřit na to, jak budeš vystupovat. Myslím tím, jestli budeš vtipná, milá, nebezpečná..," zamýšlí se vážně. Chápavě přikyvuji. Jenže jaká opravdu jsem? Nebo jinak, na kterou z těchto rolí mám vůbec šanci? „Budu ti pokládat otázky a ty budeš odpovídat jak uznáš za vhodné. Podle toho se budeme orientovat." „Dobře," souhlasím a vyčkávám, až se začne ptát. Jason se začíná vyptávat úplně na všechno možné a já automaticky odpovídám. Po všech těch otázkách Jason dospívá k závěru.

„Na každou otázku, kterou jsem ti položil, jsi odpověděla vyhýbavě, nebo jsi odpověď zformulovala tak, abys v podstatě neodpověděla, nemyslím si, že to byl záměr. Takže budeš, nebo spíš jsi, vyhýbavá a nad věcí. Zkus se tvářit, jako by ti vůbec nevadilo, že jsi byla vybraná do her a nedávej moc najevo emoce. Cornelia se ti určitě snažila vštípit do paměti, aby ses usmívala, ale zkus se spíš tvářit nepřístupně a možná trochu arogantně, nadřazeně."

Nejsem si jistá, jestli to před publikem zvládnu, ale budu se snažit. „A co Quentin? Jakou má on taktiku?" „Myslím, že to víš. Bude vystupovat jako namyšlený a sebevědomý kluk." Pravdou je, že mě to ani moc nepřekvapuje. Zbývající čas mi Jason pokládá další a další otázky a já trpělivě odpovídám. Na konci sezení mám dojem, že ať se mě Caesar zeptá na cokoliv, mám předem připravenou odpověď. „Myslím, že to bude v pohodě," říká Jason a vstává. Míříme na večeři, která probíhá v tichosti. Nikomu není moc do řeči, možná to bude tím, jak se hry neúprosně blíží, tedy s výjimkou Cornelie, která pořád o něčem štěbetá. Nikdo jí však neposlouchá.

Snažím se moc nemyslet na zítřejší rozhovory, ani na samotné hry. Vím, ža bych se akorát zbytečně stresovala, a chci si zachovat chladnou hlavu co nejdéle to půjde.

Po večeři odcházím k sobě do pokoje, kde v knihovně nacházím nějakou knihu, která nevypadá moc kapitolsky(našla jsem i chlupatou růžovou knihu) a dávám se do čtení.

„Finch! Vstávej!" Ze spánku mě vytrhává Corneliin pronikavý hlas a bušení na dveře. „Mmm," mumlám rozespale a vstávám z postele, abych jí otevřela. Na to ovšem nemá trpělivost, protože rozráží dveře a postrkuje mě z pokoje. „Co je?" ptám se nechápavě a mnu si oči. „Myslela jsem, že dnes jsou pouze rozhovory a ty jsou až večer," dodávám dotčeně. „To sice jsou," připouští Cornelia, „ale copak tam můžeš jít takhle? Teď si tě převezme tvůj přípravný tým, abys večer vypadala jako ze škatulky." Sice tak docela nechápu, proč bych měla trávit celý den v rukou přípravného týmu, ale nechávám se odvést do koupelny, která je hned vedle mého pokoje a zřejmě se využívá pouze na zkrášlování před rozhovory.