Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Kap. Kap. Kap.

Kap. Kap. Kap. Nepravidelné bubnování deště na látku stanu mě probouzí. Zmateně vylézám ze spacáku a dává se do mě nepříjemná zima. Mimoděk se otřesu. Rozepínám stan a rozhlížím se kolem. Moc toho k vidění není. Obloha je tmavá a jediné, co vidím, jsou nepřetržité provazce deště a tmavé kmeny stromů.

Kvůli počasí se nedá odhadnout, kolik je hodin a já to sama nedokážu dost dobře určit. Zapínám stan a zapínám si spacák až ke krku. Déšť nepolevuje ani po několika hodinách, takže vzdávám veškeré naděje, že bych mohla jít ven.

Jím plátek masa a s radostí zjišťuji, že díky bylinkám chutná opravdu mnohem lépe. A pak, protože ve stanu se opravdu vrh nožem trénovat nedá, se zcela oddávám vzpomínkám na domov. Myslím na všechno. Na všechny nádherné okamžiky, které jsem zažila se svou rodinou.

Nejhezčí momenty spadají do období Vánoc, kdy jsme se večer všichni sedli ke stolu, měli jsme o něco lepší jídlo, než během roku a společně jsme pak zpívali krásné písně našeho kraje. Bohatší rodiny si dávaly všemožné dárky, ale nám stačilo, že jsme byli pohromadě. Jediná příležitost, kdy jsme si dávali dárky, byly narozeniny. Většinou jsem sestrám kupovala barevné mašle do vlasů, které nebyly až tak drahé, anebo jsem zamířila do zašlého, tmavého obchůdku v jedné ze slepých ulic.

Narazila jsem na něj úplnou náhodou, když jsem se vracela ze školy. Uvnitř bylo šero a jediný zdroj světla poskytovala malá svíčka, ze které odkapával na dřevěný stůl vosk. Za stolem seděla stará paní s vrásčitou kůží zabalená do několika dek a s hrnkem nějaké tmavé tekutiny v rukách.

Na stole před ní byla, kromě svíčky, spousta věcí od popraskaných šálků na čaj po hřebeny s vylámanými zuby. Nebyly to kdovíjaké poklady, ale všechny věci byly hrozně levné. Koupila jsem pro sestry látkové sáčky plné voňavých bylinek, které jim sice k ničemu nebyly, ale obě z nich měly nevýslovnou radost. Od té doby se do toho obchůdku ráda vracím a myslím, že si mě oblíbila i ta stařenka. Je mi jí docela líto, protože moc zákazníků nemá a navíc je němá.

Další přívaly vzpomínek, když jsem se sestry pokoušela naučit lézt na staré tovární konstrukce, ale moc jim to nešlo. Většina mých vzpomínek se týká mě a mých sester, protože rodiče často pracují dlouho do noci a pak jsou rádi, že se trochu vyspí, což je pochopitelné. Dny, kdy jsme byli všichni pohromadě, nepatřily k těm nejšťastnějším. Bylo to v době, kdy se otec zranil v továrně a měl zlomené obě nohy, takže několik týdnů jen ležel doma a matka odmítala chodit do práce a místo toho se o něj starala. Možná by to někomu přišlo dojemné, což možná i bylo, ale kvůli tomu jsme měli hrozně málo peněz a protože mi ještě nebylo dvanáct, nemohla jsem ani požádat o oblázky, které by nám aspoň trochu pomohly.

Sestry v tu dobu ještě ani nebyly na světě. A možná je to dobře, protože nevím, jak by se mi podařilo získat jídlo pro tolik osob. Už tak to nebyl jednoduchý úkol...

Musela jsem usnout, protože mě budí až hlasité tóny hymny Panemu. S námahou se soukám ze spacáku a rozepínám stan na několik centimetrů, jen abych viděla, jestli se na obloze neobjeví něčí obličej. Neslyšela jsem sice žádný výstřel z děla, ale opatrnosti není nikdy dost. Hymna končí a nebe opět černá. Nikdo nezemřel. Přemýšlím, jaký má tento déšť význam. Je totiž zřejmé, že to není přirozený déšť, ale vytvořený tvůrci her. Nedává to moc smysl, protože kdyby chtěli splátce proti sobě poštvat, udělají to jakkoliv, ale rozhodně ne tak, že deštěm všechny donutí, aby si našli úkryt a nevylézali, dokud nepřestane pršet.

Dojídám posledních pár kousků masa, protože pak už by nebylo moc rozumné je jíst. Snažím se potlačit nutkavou žízeň, protože vody mám opravdu málo a kdo ví, kdy budu moct jít zase ven? Pak mě však napadá, že právě dešťová voda, která se jeví jako příčina problémů, by mi mohla vlastně pomoct. I přes tohle zjištění nechávám v lahvi několik posledních centimetrů vody, kdyby náhodou všechno nevyšlo tak, jak si to představuji.