Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Lži..

Přísahám, že za celý svůj život jsem neviděla pohromadě tolik jídla. Moje rodina v Pátém kraji nepatřila k nejchudším, ale ani mezi nejbohatší. Přesto jsem většinou měli jídla tak akorát, aby nás to uživilo. Nemůže se to však ani zdaleka rovnat jedné kapitolské večeři. Jíme zeleninovou polévku, ke které si můžeme vzít i měkké čerstvé pečivo. Nejdřív jím pomalu, aby si můj žaludek zvykl na kvalitnější jídlo a větší množství, ale po chvíli do sebe házím polévku a nevšímám si upjatých pohledů Cornelie. Jí s námi i náš trenér, Jason Lewis, ale zatím jsem se nedali do řeči, protože by to ani nemělo smysl. Já i Quentin se cpeme a ani Jason tohle jídlo nevidí každý den. Po polévce přichází obsluha, aby odnesla naše talíře a nahradila je novým chodem. Na talíři je obrovský kus masa v oranžovo hnědé omáčce a barevné těstoviny ve tvaru květů. Nevěřícně zírám na tu spoustu jídla, která je jenom pro mě. „Jen počkejte na dezert,“ švitoří Cornelia, když vidí naše výrazy. „Dezert?“ opakuji nechápavě. „Ano. Myslím, že bychom měli mít palačinky...“ Nevím, proč to ve mně vyvolalo takový vztek. Vím už dlouho že Kapitol žije v přepychu a kraje v chudobě. Ale nikdy jsem tak docela nechápala smysl toho všeho. Vždyť kdyby všichni žili ve stejných podmínkách, nebyly by žádné vzpoury a nepokoje. Nemusely by být žádné Hladové hry. Vím taky, že lidé chtějí vždycky mít nad někým moc. Ale to má prezident i nad Kapitolem. Vážně to nechápu. Představuji si minulost. Velkou skupinu lidí, o které se rozhodovalo, kam s jejími členy. Koho pošleme do chudoby a komu umožníme život v Kapitolu? Nebo se jednoduše rozhodli podle toho, kde lidé žili? Odhaduji spíš to druhé. Doufám v to.

Když dojídám poslední zbytky omáčky, mám pocit, že co nevidět prasknu. Ano, občas máme více jídla než obvykle. Ale to jen tehdy, když máme štěstí a vyjímečně víc peněz. Ale tak moc? Myslím, že jsem právě snědla víc nejvíc jídla, než za celý svůj život. Když se na talíři objevují palačinky s čokoládovou zmrzlinou, začíná se mi dělat lehce nevolno. Přemáhám se a po malých kouscích si dávám do úst jídlo, když konečně dojídáme, mám co dělat, abych v sobě jídlo udržela. Teď však přichází čas rozhovoru s naším trenérem a já tento čas nechci strávit zvracením.

„Jmenuju se Jason Lewis a jsem váš trenér pro letošní hry. To už vám ale jistě došlo. Je mi líto, že jste splátci, ale s tím už nic neuděláte. A proto by jste měli dělat něco s tím, aby se aspoň z jednoho z vás stal vítěz. Takže pro začátek si ujasněte pár věcí. Zaprvé, jestli chcete trénovat odděleně, nebo společně. Zadruhé, jestli chcete spojence, nebo jestli budete jednat na vlastní pěst. No a za třetí... Pokud chcete trénovat společně, měli by jste mi říct, v čem jste dobří a v čem vynikáte.“ Přemýšlím nad jeho slovy. Asi by mi nevadilo trénovat spolu s Quentinem. Většina lidí trénuje pospolu. Když se budu vyhýbat věcem, které mu jdou, zmatu ho tím. To však znamená, že musím lhát v tom, v čem jsem dobrá. To nebude problém. Lhaní mi nikdy nedělalo problém. Co se spojenců týče... Žádné nechci. Jestli chci odejít z arény sama, musím se jí také sama probojovat. Navíc je dost pravděpodobné, že při spojenectví s profíky bych se nemusela dožít dalšího rána. A jestliže budu předstírat nevýraznou, hloupoučkou holku, nepovažuji za možné, že by se se mnou vůbec někdo chtěl dát dohromady.

„Spojence nechci,“ ozývám se. „Já taky ne,“ přidává se Quentin. „Dobře,“ kývá hlavou Jason. „Trénovat můžeme spolu, pokud ti to nevadí,“ obrací se na mě. Krčím rameny. „Klidně.“ „Dobře. Jestli tedy oba souhlasíte, řekněte mi, v čem vynikáte.“ Oba přemýšlíme. Ale zatímco Quentin opravdu uvažuje o tom, v čem je dobrý, já vymýšlím lež. Nevymyslím si všechno, ale pravdy moc říct nechci. Možná bych mohla říct, že jsem celkem rychlá. Znám několik druhů rostlin. To nikomu neublíží. Už už se chystám něco říct, ale Quentin je rychlejší. „Vyznám se v technice. Taky mám sílu a umím to s oštěpem.“ Já a Jason se na něj pochybovačně díváme. Zřejmě se rozhodl pro stejnou metodu jako já. Jenže se na to nepodíval logicky. Já můžu říct, že umím vrhat nožem a lidé mi to možná i uvěří, ale nikdo při smyslech by mi nevěřil, že jsem silná, protože nemám žádné velké svaly. Rozhodně ne takové, abych se mohla chlubit sílou. Quentin je taková kost a kůže, takže tohle by mu věřil leda tak blázen. Tu poznámku o technice nechávám bez povšimnutí. K čemu mu v aréně bude znalost techniky? Nechci se nad něj nijak povyšovat nebo ho podceňovat, ale nedávám mu velkou naději na přežití.

„Ehm, dobře. Ještě něco?“ ptá se Jason. „Nic, co by stálo za řeč,“ krčí rameny Quentin. Tváří se samolibě a pohrdavě se na mě šklebí. Nevím, co se to s ním stalo, ale rozhodně už nepřipomíná toho slabého kluka, kterého Cornelia vybrala do Hladových her. Možná je to jeho strategie. Ale ať už má jakýkoli cíl, já se nenechám zahanbit tímhle pitomcem. Přinejmenším chci zůstat na živu déle než on. Zlostně mhouřím oči a s pohledem upřeným na něj říkám: „Docela rychle běhám. Vyznám se v rostlinách. Jsem chytrá a dokážu se dobře ukrývat. Trochu to umím s nožem.“ To poslední je lež. Nikdy jsem nožem nevrhala. Ten zbytek je vlastně pravda. Myslím, že jsem neprozradila nic závratného. Běh a rostliny...to není nic důležitého. Alespoň z pohledu ostatních splátců. To, že jsem chytrá mi Quentin neuvěří a to se skrýváním... Ne že by to byla úplná lež, ale zas tak dobrá v tom nejsem. Ale i kdybych byla expert, k čemu mu tato znalost bude, když mě nedokáže najít? Zlověstně se usmívám. Jason nás přerušuje, protože mu je jasné, že to nemíří dobrým směrem.

„Fajn. Teď by jsme se mohli podívat na shrnutí Dne Sklizně.“ Odtrhuji pohled od Quentina a následuji Jasona do vedlejšího vagonu, kde už čeká Cornelia. Ve vagonu je několik pohovek a velká černá televize skoro přes celou stěnu. Usedáme a Cornelia zapíná televizi. Na obrazovce se objevuje moderátor Caesar Flickerman, který již po řadu let moderuje Hladové hry a vůbec veškeré pořady, které Kapitol vysílá. Alespoň soudě podle toho, co nám občas pouštějí v krajích. Caesar nejdřív krátce hovoří o tom, že letos už je to čtyřiasedmdesátý ročník Hladových her a abychom se už dopředu těšili na příští rok, protože budou čtvrtohry. Poté se přesouváme do jednotlivých krajů. Sklizeň začíná.