Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Úvahy

Po včerejším oznámení jsem zůstala celou noc vzhůru a naprosto ignorovala šílenou zimu, která mě obklopovala až do rána. I teď, když už slunce dávno začalo svítí, nejsem schopná se pohnout. Zčásti proto, že jsem se choulila do klubíčka a mám ztuhlé svaly a zčásti proto, že nevidím jediný důvod, proč bych to dělala. Strávila jsem celou noc tím, že jsem přemýšlela. Snažila jsem se přijít na to, co budu dělat. Spřádala jsem nejrůznější plány, jak bych se zbavila ostatních soupeřů, ale buď nebyly reálné, nebo bych na ně zkrátka neměla žaludek.

Taky jsem dost myslela na domov a co si o novém pravidle myslí. Pokud mě neodepsali předtím, teď už určitě ano. Musejí být naprosto zoufalí, protože určitě ví, že teď už se prostě nemůžu vrátit domů. I kdyby se mi podařilo zůstat naživu do poslední trojice, neměla bych nejmenší šanci. Zvedám se na nohy a téměř okamžitě pociťuji nepříjemné mravenčení od konečků prstů až téměř po kolena- snažím se to ignorovat. Balím si svoje zásoby do malého hnědého batohu a kontroluji, jestli po sobě nezanechala nějaké stopy. Už tu nechci zůstávat. Jsem moc na očích a to se mi v téhle situaci vůbec nezamlouvá.

Naposledy přejíždím pohledem moje bývalé útočiště a chystám se k odchodu. Náhle však slyším sotva slyšitelné kroky a tlumené volání. „Peeto! Peeto!" Bleskurychle se krčím za kámen a snažím se uklidnit svoje splašené srdce a instinktivní popud co nejrychleji utéct. Slyším nějakého ptáka napodobující intonaci dívčího hlasu. To je určitě reprodrozd. A ta dívka musí být Katniss z Dvanáctého kraje. Kdo jiný by hledal Peetu z Dvanáctky. Upřímně doufám, že si mě nevšimne o odejde pryč.

Tentokrát mám štěstí, protože zvuk kroků se vzdaluje a já se po chvíli odvažuji vyhlédnout zpoza kamene. Vidím Katnissinu postavu o několik desítek metrů dál. Co nejtišeji se brodím potokem a v lese se dávám do mírného poklusu. Nevím, jak dlouho utíkám, ale po relativně krátké době se zastavuji, protože i ve stínu stromů je mnohem větší horko, než v předešlých dnech. Sundavám si bundu a vážu si jí kolem pasu a dál už postupuji pomaleji.

Asi po deseti minutách chůze objevuji skupinku stromů, které rostou blízko u sebe. Okamžitě mě napadá, že by tu šel dobře postavit jakýsi přístřešek, ale asi by byl moc nápadný. Nicméně v noci velice praktický. Snažím se moc nebrat ohledy na negativa a začínám sbírat suché klestí, ale i pevnější klacíky a větve, snažím se využít především materiál ze země, abych náhodou neupoutala něčí pozornost oškubanými stromy po okolí. Vrstvím na sebe jednotlivé kusy dřeva a postupně tak vytvářím menší kruh, který mě bude aspoň částečně chránit před zraky ostatních.

Nemám tušení, kolik může být hodin, ale odhaduji, že bude krátce po poledni. Dojídám veškerý zbytek zásob co mám, protože teď už se můj hlad téměř nedá vydržet. Stejně už jich moc nezbývalo. Do mého nového tábořiště ukládám batoh, ve kterém mám všechno, co se mi od začátku her podařilo získat a nechávám si u sebe jen nůž.

Vydávám se prozkoumat okolí s nadějí, že možná něco ulovím, ale když se mi pořád nedaří, rozhoduji se sestavit několik pastí a o několik kroků dál nacházím rostlinu, jejíž kořínky jsou jedlé a tak trávím asi půl hodiny vyhrabáváním onoho zdroje potravy.

Jakmile mám plné kapsy kořínků, snažím se uhrabat rozrytou hlínu, aby vypadala co nejpřirozeněji. Pak se vracím a kořínky ukládám do batohu. Povoluji si sníst pouze čtyři. Mají zvláštně nasládlou chuť a těžko se koušou, ale aspoň mám co dělat, protože nemám ponětí, co teď. Zítra se vydám zkontrolovat pasti. Opravdu doufám, že nenajdu pouze prázdná oka. Polykám poslední kořínek a rozhoduji se, že si protáhnu ztuhlé ruce a nohy, protože pořád při každém pohybu cítím nepříjemnou bolest způsobenou špatnou polohou, ve které jsem strávila celou noc.