Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Epilog

Otřesné zvonění nás vysvobozuje a já společně s Gertie ruku v ruce utíkáme ze školy domů. Obě máme poslední dobou lepší náladu, protože obě věříme, že se nám Finch vrátí domů a že všechno bude tak, jak má. Jen máma s tátou naši radost nesdílejí, protože, jak říkají, hry ještě nejsou u konce.

To je sice pravda, ale jak by mohl vyhrát někdo jiný, než moje milovaná Finch? Jistě, je tu ten ošklivý kluk z Druhého kraje, ale to přece neznamená, že se naše sestra nemůže vrátit. Vím, že se vrátí, slíbila, že se o to pokusí!

„Jsem na Finch tolik pyšná!" ozývá se Gertie a blaženě se usmívá. „Já taky! Už jen chci, aby se vrátila domů." „To my všichni." Zanedlouho dorážíme domů, kde rodiče sedí v kuchyni, oči přilepené na obrazovce naší malé televize. „Ahoj mami, ahoj tati," voláme s Gertie jednohlasně. „Holky," vítá nás táta s širokým úsměvem na rtech. Vrháme se mu do náruče a poté směřujeme svou pozornost na televizi.

Vidím Finch, jak bere z hromádky jídla sýr a utíká pryč. „Je tak šikovná! Obdivuju, že jí nikdy nikdo nevidí," přemítám nahlas. „Finch je chytrá," souhlasí táta. Sledujeme, jak u potůčku sbírá nějaké bobule a v tu chvíli se ozývá hlas komentátora: „Splátkyně z Pátého kraje, která si doposud vedla nevídaně dobře, objevila keř rulíku zlomocného a jak všichni jistě vědí, je to nesmírně jedovatá rostlina. Uvidíme, jak si povede teď."

Následně kamera zabírá jinou část arény a já se vyděšeně otáčím na zbytek rodiny. „Finch ty bobule nesní, že ne?" „To nevíme, broučku," šeptá máma a vidím, že má v očích slzy. „Jak to, že to nevíte? Určitě je pozná," namítá Gertie, ale slyším v jejím hlase pochyby. Jenže co když je nepozná? Nad takovou možností ani nechci uvažovat.

Kamera opět zabírá naši sestru a já si s Gertie pevně tisknu ruku. Finch mi připadá jiná. Má ve tváři zvláštní výraz, který nedokážu identifikovat. A pak se veškeré jedovaté bobule hází do pusy. Neubráním se výkřiku. Matka si zděšeně zakrývá ústa rukou a tátovi se po tvářích koulejí slzy.

„Proč to udělala?!" křičím zlomeně. Finch vrávorá a padá na zem. „Omlouvám se," šeptá tak tiše, že si ani nejsem jistá, jestli to opravdu řekla. Pak se ozývá výstřel z děla a kamera opět zabírá něco jiného. Couvám od televize, jakoby mi mohla ublížit. Pak se otáčím a vybíhám z domu. Nedbám na matčiny výkřiky, ať se vrátím, prostě utíkám neznámo kam. Neběžím daleko. Na to nemám sílu, takže se hroutím u nejbližší budovy k zemi a usedavě pláču. Netrvá ani minutu a je u mě Gertie a objímá mě. Sedíme na zemi jako dvě hromádky neštěstí a brečíme. Je nám jedno, že se na nás kolemjdoucí divně dívají, teď nám je jedno úplně všechno.

„Slíbila, že se vrátí!" křičí Gertie nešťastně. „Slíbila, že to zkusí," opravuji ji tiše. „Já vím, ale i tak. Proč ty bobule jedla?! Já chci, aby se vrátila domů! Chci ji mít u sebe!" Objímáme se ještě pevněji a já mezi hlasitými vzlyky prohlašuji: „Ale řekla, že se omlouvá. Třeba věděla, co dělá." Na to Gertie neodpovídá, ale po chvíli říká: „Já nevím. Vím jen, že už teď mi strašně chybí, Bonnie." A pak znovu pláčeme, dokud nás nenajde táta se zarudlýma očima a neodvede nás domů, kde je matka schoulená v rohu postele, na obličeji má červené skvrny od pláče a v rukou svírá látkový posmrkaný kapesník. Se sestrou se k ní tiskneme a takhle všichni společně usínáme v hromadném objetí plni smutku z nepopsatelné ztráty.

Ráno se probouzím úplně zdřevěnělá, protože jsem nespala v moc příjemné poloze. Nějak mi nedochází, proč všichni spíme namačkaní na sebe, ale pak si vzpomínám. Bolestí zkřivím obličej, protože smrt mojí sestry nebolí jen psychicky, ale i fyzicky. Na hrudi cítím neskutečnou bolest. Naprosto mě vyděsí hlasité klepání na dveře. Nikdo k nám nikdy nechodí. Z neznámého důvodu mě zaplavuje strach a já se nervózně otáčím ke dveřím. Další zaklepání je ještě hlasitější a to už se probouzí i táta. „Otevřete!" zazní zvenčí nevrlý hlas. Táta mě bere kolem ramen a jdeme spolu otevřít.