Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Lov a ...

Někdy nad ránem se tichem rozléhá hlasitá rána z děla a úspěšně mě probouzí. Ptáci z okolních stromů s křikem opouštějí svá hnízda, jelikož je neznámý a nečekaný zvuk vyplašil. Je ještě tma, ale nějak instinktivně vím, že už brzo bude svítat. Mám úplně ztuhlou ruku, jak jsem ve spánku pevně svírala nůž a navíc jsem is ji nějak nešikovně zalehla, takže mi dá notnou práci přimět ruku pracovat tak, jak má a dělá mi docela problém otevřít sáček s ořechy.

Nakonec se mi to přeci jenom daří a pohodlně se usazuji na vlhké trávě opřená o strom. Mechanicky si dávám ořechy do pusy a drtím je mezi zuby. Když už mám zhruba polovinu sáčku v sobě, v duchu si připomínám, že to nemůžu všechno sníst na posezení. Ukládám si sáčky do vnitřních kapes bundy a nůž si zastrkuji za opasek. Než schovám láhev s vodou, pořádně piji, protože po ořechách mi úplně vyschlo v puse a navíc jsem od včerejšího dopoledne nic nepila. Pak deku s láhví pečlivě schovávám a vydávám se hlouběji do lesa.

Chci se pokusit něco ulovit, přestože jsem nikdy nic podobného nedělala. Jenže přežívat na bobulích a sušeném ovoci... Není to nemožné, ale nějaké maso s bílkovinami by bylo asi lepší a určitě by mi jenom prospělo. Navíc tady v aréně hodně zeslábnu, nemá cenu namlouvat si něco jiného, a cokoliv, co mi dodá potřebnou energii uvítám s otevřenou náručí.

V tichosti opatrně našlapuji a snažím se působit co nejméně hluku. Ale ačkoliv se snažím, sem tam šlápnu na nějakou suchou větvičku nebo klacík a to zajisté vyplaší všechna zvířata v mém okolí. Po nějaké době vzdávám veškerou snahu o neslyšnost. Zaprvé už mě přestalo bavit poslouchat, jak nemožná jsem při pokusu o tichou chůzi a zadruhé mě napadlo, že čím hlasitěji půjdu, tím víc zvěře vyplaším. Teď by si asi každý pomyslel, že to nemám v hlavě v pořádku, ale opak je pravdou. Protože co dělají zvířata, když se cítí v ohrožení? Utíkají. A když je nedokážu najít ukrytá, musím je nějak dostat ven.

Nevím, jestli to bude fungovat, ale za pokus nic nedám. Hlavně ale nesmím být hlučná až moc, aby to nepřilákalo jiného splátce. Netrvá dlouho a moje metoda se jeví jako účinná. Z křoví nedaleko ode mě prchá malý králík. Okamžitě vytahuji nůž a bezmyšlenkovitě ho vrhám proti utíkajícímu zvířeti.

Jakmile však nůž opouští mou dlaň, napadá mě hrozná myšlenka. Co když ho trefím a on nezemře na místě? Budu schopná ukončit jeho trápení? Než si stačím představit ještě něco hrošího, ozve se králíkův bolestný nářek. Pak už vidím jen rukojeť nože trčící vzhůru k nebi.

Rychle běžím ke králíkovi a ke své hrůze zjišťuji, že je stále naživu. Jeho tělo se chvěje a ze zad mu trčí můj nůž. „Ach ne. Ne, ne. To ne," šeptám zoufale. Vůbec nevím, jak bych ho mohla bezbolestně zbavit života. Nebo možná vím, ale na to rozhodně nemám žaludek!

Vzpamatuj se, Finch! Stejně ho sníš! Takovýmhle chováním akorát odradíš sponzory, napomíná mě nějaký vnitřní hlas. A má vlastně pravdu. Králík už sebou přestal cukat a vypadá to, že do smrti mu zbývá posledních několik vteřin. Jenže já se na to nedokážu dívat. Prudce vytahuji nůž z jeho těla a rychlým pohybem mu podřezávám hrdlo. Naposledy vydechne a pak jeho tělo ochabne.

Zachovávám si kamenný výraz, ačkoliv všechno uvnitř mě se bolestně svírá. Beru králíka za zadní packy a vracím se zpět k mému místu. Teď, když je mrtvý, už mi to nevadí. Pohled na živá nebo mrtvá zvířata mi nevadí. Ale nepočítám do toho žádné fáze mezi tím. Ve výcvikovém centru jsem se trochu naučila vyvrhovat zvěř, ale nejsem si jistá, jestli to zvládnu i v praxi. Nic jiného mi však nezbývá.

Pouštím se do toho jakmile jsem zpátky, protože to chci mít co nejdřív za sebou. Z kapes bundy si vyndavám sáčky se sušeným ovocem a ořechy. Vlastně ani nevím, proč jsem si je brala s sebou. Možná jsem čekala, že strávím celý den lovem, nebo něco podobného. Žvýkám v puse sušenou švestku a zbavuji při tom králíka vnitřností.

Asi po hodině usilovné práce jsem oddělila maso od kůže a dalších nejedlých částí těla. Nejraději bych hned teď rozdělala oheň a maso si opekla, ale vím, že je to hloupost. Kouř by okamžitě prozradil, kde se nacházím a pak už by to byla jen otázka času, než by mě někdo našel. Měla bych se ale zbavit vnitřností, protože by to podle mě mohlo přilákat nějaká divoká zvířata a bůh ví, co do lesů tvůrci her šoupli.

Jdu asi tři čtvrtě hodiny lesem. Jednak proto, že chci zbytky odnést co nejdál, ale hlavně chci nějak zabít čas. Zrovna jsem pod mech ukryla poslední kus zvířete, když zaslechnu smích a hlasité kroky. Když se nad tím zamyslím, v aréně člověk nemá moc důvodů, aby byl hlučný. Pokud ovšem nepočítáme mou metodu lovení zvířat.

A v celé aréně se tedy kromě mě nacházejí jen jediní lidé, kteří si mohou dovolit působit rámus.

Profíci

To snad není možný! píšu to takovou dobu a nemá to ani tisíc slov?? jako vážně? kde je světová spravedlnost?? :D

Každopádně doufám, že se vám i taková kratší část líbila :)))