Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Cesta

V soudní budově je chladno, protože je jako většina domů Pátého kraje postavena z kovu. Místnost, kde čekám na příchod své rodiny je malá a není v ní příliš mnoho nábytku. Malý dřevěný stolek, ošuntělá šedivá pohovka a malá knihovna. Knížky jsou tak poseté vrstvou prachu, že ani nezkoumám jejich obsah. S největší pravděpodobností by se mi rozpadly v rukou. Prach ostatně pokrývá skoro celou místnost. Evidentně je používána jen v době sklizně a během roku se o ní nikdo nestará. Opatrně si sedám na pohovku a čekám. Za necelou minutu se otevírají dveře a mírotvorce pouští dovnitř mou rodinu. Bonnie a Gertie se mi vrhají do náruče. Pevně je objímám a ony mi smáčejí šaty slzami. Matka a otec také pláčou a mlčky se na nás dívají. „Finch, já nechci, abys tam šla,“ šeptá Bonnie. To já taky ne, pomyslím si. „Vrátím se, neboj,“ odpovídám, ale sama svým slovům nevěřím. „Já vím. Ale i tak nechci, abys šla,“ namítne Bonnie. Ona vážně věří, že se vrátím. Měla to být jen slova útěchy, ale moje sestřička se teď chytá každého stébla naděje, které jí říká, že nezemřu a vyhraju sedmdesáté čtvrté Hladové hry. Ale to je tak málo pravděpodobné, že musím říct něco, co by její víru v mé vítězství snížilo. „Pokusím se vyhrát. Víte přece, že se nevzdám bez boje,“ začínám. Obě dvě na mě vyčkávavě hledí svýma zářivě modrýma očima. Polknu a přinutím se pokračovat. „Ale nemůžu vám slíbit, že to dokážu. Víte totiž i tohle. Nemám zaručené vítězství. Nikdo ho nemá. Ale udělám všechno pro to, abych se vrátila, jasné?“ Přikývnou a oči mají znovu plné slz. Pevně je obejmu. „Mám vás moc ráda,“ šeptám. A pak, aniž bych tomu stihla zabránit, pláču také. Matka s otcem jdou k nám a objímají nás.

Sedíme takhle beze slov a v objetí, dokud nepřijde mírotvorce, aby mou rodinu odvedl. „Věříme ti, Finch,“ říká matka a líbá mě na čelo. Bonnie a Gertie se mě nechtějí pustit. „Holky, běžte, ať nemáte problém,“ naléhám na ně. „Ne, Finch! Ne!“ pláčou. Jejich zoufalství mě ničí. „Běžte!“ Ale to už je ode mě odtrhuje mírotvorce a vyvádí je ven. Pak se dveře s hlasitým prásknutím zavřou. Jsem sama. Trávím v místnosti dlouhé minuty, dokud nepřichází Cornelia Leeová spolu s Quentinem, aby nás dopravila na nádraží. Teprve teď si pořádně všímám jejího oděvu. Má na sobě upnuté, brčálově zelené sáčko a pod ním neonové růžové šaty, vespodu nabírané. Kapitolští obyvatelé jsou tak načančaní a snaží se vypadat mladě a krásně, až dosahují pravého opaku. Následuji Cornelii a Quentina ven ze soudní budovy. Vycházíme zadním vchodem na ulici, kde už na nás čeká malé auto. Cesta na nádraží trvá asi dvacet minut. Ještě nikdy jsem na nádraží nebyla, protože továrny jsou na opačném konci kraje. Občas vídám vlaky z dálky, když vyvážíme elektroniku do Kapitolu. Vždycky jsem si přála vyzkoušet, jaké to je. Jet vlakem. Teď bych však dala cokoli za to, abych do něj nikdy nemusela nastoupit. Na nádraží je plno reportérů a kameramanů. Doufám, že nemám oči červené od pláče. Vystupujeme z auta a prodíráme se davem až k vlaku. Je to velký, stříbrný Kapitolský vlak, který se v jednotlivých krajích objevuje jen aby odvezl splátce. Nastupujeme a já i Quentin jsme okouzleni interiérem. Všechno se blýská, třpytí a září čistotou. Lustry, talíře, stoly... Všechno.

Cornelia nás odvádí do našich pokojů. „Jen se hezky zabydlete a v šest hodin nezapomeňte přijít na večeři.“ „Kde je náš trenér?“ ptá se Quentin. Na našeho trenéra jsem úplně zapomněla. „Ve svém pokoji,“ odpovídá Cornelia. „Uvidíte se s ním u večeře,“ ujišťuje nás. Vcházím do pokoje a uvažuji, kdo bude naším trenérem letos. Každým rokem se naši trenéři střídají, protože máme docela dost vítězů. Můj pokoj je velký. Přijde mi až obrovský, ale to bude tím, že jsem z domova zvyklá spát v malém pokoji se sestrami. Je tu obrovská postel se stříbřitým potahem, noční stolek z tmavého dřeva, vlastní koupelna... Na takový luxus nejsem zvyklá a zvykat bych si ani neměla. V aréně to bude pravý opak. Uvažuji, jaká bude aréna letos. Je jasné, že nemůže být každý rok úplně odlišné prostředí, ale pokaždé se od sebe jednotlivé arény liší. Už několikrát jsem viděla arénu ve stylu pouště nebo lesní krajiny. Nejvíc bych uvítala takovou, kde bude mírné klima a nějaký les, protože podle mého názoru je nejhorší otevřené prostranství.

Vracím se myšlenkami do přítomnosti a zkoumám obsah skříně. Je zde tolik věcí, že ani nemám šanci je všechny vyzkoušet. Oblékám si černé legíny a čokoládové tričko. Své bílé šaty pečlivé skládám a pokládám je na okraj postele. Rozhodně je tu nechci zapomenout. Jsou teprve čtyři hodiny, takže mám ještě dvě hodiny čas, než bude večeře. Nevím, co mám dělat. Doma jsem buď pracovala v továrně, byla ve škole, nebo se snažila získat nějaké potraviny. Volný čas jsem trávila s rodinou. S rodinou, která tu teď není. Napadá mě, že bych mohla jít vyzkoušet koupelnu. Uvědomuji si, že jsem se měla nejprve umýt, a až poté se převléct, ale to už je jedno. Svlékám se a zavírám se ve sprchovém koutě. Je tu malý panel plný tlačítek. Soudě podle drobného písmo jde o druhy mýdel. Tisknu tlačítko s nápisem pomeranč a z malého otvoru vytéká oranžová tekutina, která svou vůni opravdu připomíná pomeranč.

Po umytí se balím do bílého měkkého ručníku. Sedím nehybně na studené podlaze a snažím se nevnímat chlad, který putuje od konečků prstu do celého těla. Myslím na svou rodinu. Co asi dělají? Moje sestry budou bezpochyby zničené. A zatímco ony doma trpí, já se tady koupu v dokonalé sprše s tisíci druhy mýdel... Cítím se provinile, ačkoliv to nedává smysl. Můžu se koupat. Nemůžu přeci za to, jaké tu mají sprchy. Vstávám. Chovám se hloupě. Nikdo mi přece nebude vyčítat, že neodmítám pohodlí, které je mi nabízeno. Potřesu hlavou, jako by mi to mohlo pomoct utřídit myšlenky. Pak se oblékám a veškerý čas zbývající do začátku večeře trávím u okna a pozoruji ubíhající krajinu.