Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

...a profíci

Srdce mi začíná tlouct rychleji, než bych kdy považovala za možné a myšlenky si prolínají jedna přes druhou. Nemůžu utéct. Viděli by mě. Musím se tedy okamžitě někam schovat. Jenže kam? Hlasy jsou už o dost blíž a mezi stromy už vidím skupinku několika lidí. Musím jednat. A to hned. Rychle se rozhlížím kolem sebe. Je tu pár keřů, které mi sahají sotva po kolena, ale pak si všímám skupinky mladých stromků, které jsou mi zhruba po prsa. Už nemám čas si vybírat a tak se rychle krčím za tenkými kmeny a snažím se nevnímat ostré jehličí, které mě nepříjemně bodá ze všech stran.

Právě včas, protože profíci právě dorazili na místo, kde jsem ještě před chvílí stála já. Naštěstí jsou zabraní do své debaty a nevšimli se mě. Doufám, že budou pokračovat v cestě a já se budu moct nepozorovaně vrátit. Dnes mi ale štěstí nepřeje. Profíci se usazují pár metrů ode mě, ale i tak mě mohou snadno zahlédnout.

Trochu mi to připomíná hru na schovávanou, kterou jsme občas se sestrami hrávaly. V podstatě celé Hladové hry jsou taková hra na schovávanou. Tedy aspoň pro někoho. Ovšem s tím rozdílem, že když vás najdou, zemřete. Při vzpomínce na krásné chvíle doma v Pátém kraji si uvědomuji, že se možná zrovna teď moje rodina dívá na živý přenos. A jsem si jistá, že mě minimálně jedna kamera snímá. A už kvůli tomu vím, že teď nesmím zemřít. Ne teď.

Měla bych tedy vymyslet, co teď. Ale místo toho se neúmyslně zaposlouchávám do rozhovoru profíků.

„Jestli ji nenajdeme co nejdřív, nepřej si mě, Milovníku!" rozčiluje se vysoký a svalnatý chlapec z Druhého kraje, Cato. Nemám nejmenší tušení, o kom se to baví, ale to oslovení mě zmátlo. Milovník? Je tu snad jediný člověk, kterého by mohli takhle nazývat. Peetu z Dvanáctého kraje. Ale kde by se tu vzal? Co by pro všechno na světě dělal s profesionálními splátci? Možná se mýlím. Třeba nemluvil na něj. Jenže se nemýlím, protože ho skrze stromy najednou vidím. „Najdeme ji. Jen to asi bude chvilku trvat. Není hloupá, ale nemůže se skrývat věčně," odpovídá Peeta klidným hlasem. Cato si odplivne. „Utáboříme se tady. Až padne tma, půjdeme dál." V duchu zaúpím. To snad ne!

Clove ho konejšivě pohladí po ruce a usměje se na něj. Zdá se, že ho tím trochu uklidnila. „Glimmer, Marvele, jděte nasbírat nějaké dřevo na oheň," žádá je Clove. „A proč si ho nejdeš nasbírat sama?" odsekává Glimmer. Sice dívkám nevidím přímo do obličeje, ale jako bych viděla, jak se Clove zužují oči nenávistí a tuhnou jí rysy.

„S Catem jdeme něco ulovit. Vy nasbíráte dřevo." „Můžu něco ulovit já," namítá Glimmer a já si všímám, že má u sebe luk a šípy. Clove ji propaluje pohledem a vyndavá si z bundy nůž. Než se stihne něco semlít, Cato objímá Clove kolem pasu a říká hlasem, který nepřipouští žádné námitky: „Jděte pro to dřevo. Wave s Milovníkem tu počkají. Já a Clove jdeme něco ulovit." Glimmer si odfrkne, ale už nic nenamítá a společně s Marvelem odcházejí. Po nich i Clove s Catem.

Zbývá tu pouze Peeta a Wave. Napadá mě, že přesně tohle je vhodná příležitost k útěku. I tak jsou na mě pořád dva a já se nemůžu zbavit strachu. Ještě pořád váhám, když se Peeta zvedá a říká: „Půjdu něco nasbírat." Wave kývne a Peeta odchází.

Jakmile je pryč, Wave se ustrašeně rozhlédne kolem a pak zamíří přímo ke mně. Nevím, jestli mě zahlédla, protože u sebe nemá žádnou zbraň, kterou by mě chtěla zabít. Nepochybuji ovšem dlouho. Teď už mi je jasné, že mě viděla, protože se mi dívá přímo do očí. Vyděšeně vstávám a pevně stisknu nůž.

„Uteč," šeptá naléhavě. Zmateně se na ni dívám, ale stisk nože nepovoluji. Ona mě nechce zabít? „Běž pryč, než se vrátí. Tak už utíkej!" Vděčně se na ní podívám a šeptnu tiché: „Děkuju." Pak už neváhám ani vteřinu a prchám pryč. Vůbec nechápu její chování. Kdyby mě zabila, nebo na mě upozornila ostatní, měla by o krok blíž k vítězství. A evidentně si mě všimla už předtím. Pak se však zamyslím nad tím, jak bych asi reagovala já. Byla bych schopná někoho zabít? Odpověď zní jednoznačně ne. Možná v sebeobraně. Ale takhle určitě ne. Nicméně jsem za to nesmírně vděčná.

Celou cestu nazpátek běžím, přestože mě píchá v boku a sotva popadám dech. Chci však být co nejdřív z dosahu profíků a jejich zbraní. Konečně jsem zpátky. Mám úplně sucho v puse a špatně se mi dýchá. Naráz vypiju skoro polovinu láhve. Budu ji muset doplnit. Profíci jsou vlastně pryč, dochází mi. Takže se můžu bezpečně přesunout k Rohu hojnosti a doplnit zásoby. V duchu se zaraduji a s láhví v ruce vyrážím.

Nejdřív ze všeho mířím k jezeru a doplňuji lahev až po okraj. Potí si svlékám bundu a oplachuji si ruce a obličej. Voda je úžasně studená a probouzí ve mně novou vlnu energie. U Rohu si všímám, že veškeré balíčky se sušeným ovocem a podobnými věcmi zmizely. Určitě je mají u sebe. Nepřistupují k tomu zrovna chytře. Ale asi nepočítají s tím, že by se někdo odvážil k zásobám jen přiblížit. Já jsem na tom sice podobně, ale nemůžu jim jen tak vzít všechno. Možná...

Spíš jde o to, že kdybych něco vzala ve větším množství, vzbudilo by to jejich pozornost a mohli by si začít dávat pozor. A to je to poslední, co bych potřebovala. Rozhlížím se po zásobách a zvažuju, co bych mohla vzít. Je tu nějaké pečivo, energetické tyčinky, jablka... Moment! Energetické tyčinky? Opravdu je tu hromádka asi deseti tyčinek. Beru si tři a ukládám je do kapsy. Z malé bedýnky s jablky si také beru několik jablek a jako poslední dvě housky.

Pak co nejrychleji mizím z volného prostranství do bezpečí lesa. Ačkoliv se dnes ukázalo, že ne ve všech částech lesa je bezpečno. Pečlivě si schovávám zásoby a potom si rozbaluji jednu z tyčinek. Chci si je šetřit, protože mi přijde, že profíkům moc dlouho nevydrží, takže bych pak neměla co krást. Je to divné pomyšlení, když si uvědomím, že jsem vlastně zlodějka. Rychle tu myšlenku zaplaším a dál se věnuji své tyčince

Jakmile se začíná stmívat a obloho dostane šedý nádech, začínám se věnovat přípravě ohniště a následně rozdělávám oheň. Maso napichuju na klacík a pak už jen čekám, než bude hotové. U ohně je příjemné teplo, ale už bych ho měla uhasit, protože kouř bude ve tmě vidět. Zdá se, že je maso dokonale propečené, a tak ho pokládám vedle sebe na zem.

Na uhašení ohně spotřebuju celou mou zásobu vody a ještě musím poslední plamínky zašlapat botou. Zítra si budu muset znovu naplnit lahev. Je ovšem možné, že se profíci vrátí k Rohu hojnosti. Pak mi zbývají dvě přijatelné možnosti. Vydržet to, nebo použít vodu z té tůňky, o níž jsem pochybovala. Mnohem víc se mi zamlouvá druhá možnost.

Maso je výtečné a zrovna, když dojídám poslední kousek, rozezní se hymna. Vzhlížím k obloze. Dnes jsem zaznamenala pouze jeden výstřel z děla. A taky že ano. Dnešní rána symbolizovala smrt Ashley, dívky z Osmého kraje.

Ano, také tomu nevěřím :D Přidala jsem další část rekordně rychle :D(na mé poměry) doufám, že jste si ji užili a ocením každou hvězdičku, či koment :)) ale i jen samotné přečtění :))