Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Kosmetické centrum

Tahle část doslova navazuje na část předchozí, takže jestli si nepamatujete přesně co v minulé části bylo, doporučuji přečíst si alespoň posledních několik vět ;)

Lapám po dechu a nevěřícně na Jasona zírám. Snažím se najít v jeho očích náznak toho, že si dělá legraci, ale tváří se naprosto vážně. To by přece neudělali! Ale proč ne? Co jim brání zabít lidi, kteří je vůbec nezajímají? Náhle mě přepadá strach. Co když vyhraju a udělám přitom něco, co je naštve? Jak bude moje rodina potrestána z mé chování? Napadá mě bláhová myšlenka. Já nesmím vyhrát. Co mě to napadá? Mám doma rodinu. Musím vyhrát! Jenže nebude jim líp, když to nepřežiju? Z hlediska jejich vlastního bezpečí? Vůbec se mi takové uvažování nelíbí, ale nemůžu si pomoct. Není nakonec lepší hry nepřežít? Moji blízcí budou trpět, ale vyrovnají se s mou smrtí. Možná jim pak dojde, že to tak je lepší. Sedíme s Jasonem mlčky několik minut, dokud nepřichází kapitolští sluhové s talíři plnými jídla. Tolik jídla by mi stačilo na celý den, ne-li dýl. Tady to mají k snídani. Když sluhové odchází, vzpomínám si na tu dívku, co mi přinesla pozdní večeři.

„Copak ti sluhové vůbec nemluví?" ptám se nechápavě. „Ne," mumlá Jason s plnou pusou. „Jsou to zrádci. Mají vyříznuté jazyky. Nemohou mluvit. Říká si jim avoxové." „Aha," dostávám ze sebe po chvíli. Nějak mě přešla chuť k jídlu. Do jídelny vstupuje Quentin s Cornelií a nandávají si na talíř jídlo. Já však opravdu nemám hlad a tak vidličkou posouvám po talíři volské oko. Po snídani všichni zůstáváme sedět u stolu. Quentin se zajímal o naší strategii v aréně, ale Jason ho odbyl s tím, že na to bude dost času v Kapitolu. Krátce před jedenáctou vjíždíme do obřího tunelu a nebýt malých světel po jeho stěnách, je zde úplná tma.

Když vjíždíme do Kapitolu, nemůžu si pomoct a uchváceně vyhlížím z okna. Je tu tolik barev! Tolik vysokých budov, že mě ani nenapadá, k čemu všemu slouží. Ulice jsou většinou prázdné, protože lidé jistě nedočkavě očekávají příjezd splátců. Za okamžik dorážíme na nádraží, kde se to hemží obyvateli Kapitolu. Všichni vypadají jako nějací klauni, to oblečení módní doplňky... Sama bych si tohle dobrovolně nikdy nevzala. Nevím, co je přimělo myslet si, že vypadají úchvatně, ale ať už to bylo cokoliv, nemělo to všech pět pohromadě.

Cornelia nás popohání ke dveřím. „Honem honem, drahouškové! Nemáme čas, pospěšte si!" švitoří. Scházíme dolů na ulici a okolo stojící lidé nadšeně křičí a vzrušeně si mezi sebou povídají. Nedávám najevo jakékoli emoce a s kamenným výrazem jdu dopředu k stříbřitě lesklé budově. Kosmetické centrum. Zde strávíme čas, dokud nás dostatečně nezkrášlí, abychom byli připraveni na zahajovací ceremoniál, který se koná až k večerním hodinám. Před kosmetickým centrem nás s Quentinem rozdělují. Chlapci vcházejí do budovy po levé straně, dívky po pravé. V budově je chladno a šero a v první chvíli si nejsem jistá, kam mám jít. O několik vteřin později se mě však ujímá trojice kapitolanů. Můj přípravný tým. V tmavé chodbě jejich pestrobarevné oblečení září jako vánoční stromeček. Uvádějí mě do místnosti, kde je obrovská vana a poličky prohýbající se pod řadou lahviček s krémy, šampóny a vším možným, co jim pomůže udělat z mě krásku.

„Jak se jmenuješ?" ptá se pisklavě hubená žena s lehce tyrkysovou pletí a limetkovými vlasy. „Finch Woodsová," říkám. „Dobře, Finch. Svlékni se a pojď do vany," otáčí se k nám muž, jehož nejvýraznějším rysem je tetování, a který napouští vodu do vany. Zůstávám na něj civět. Cože?! Svlékat se před naprosto cizími lidmi? Zřejmě se to tak chce po každém, protože netrpělivě čekají, až udělám co mi řekli. Rychle si sundavám oblečení, abych si to náhodou nerozmyslela. Stojím před nimi úplně nahá a cítím, jak mi hoří tváře. Vlézám si do vany plné teplé vody a po chvíli už necítím žádný stud, či trapnost. Tihle lidé jsou ta to zvyklí a přijde jim to normální. Navíc jim jde jen o to, abych vypadala k světu a nemají žádné postranní úchylné myšlenky. Aspoň doufám. Navíc mě tak fascinuje a zároveň odpuzuje jejich vzhled, že si spíš nakonec víc prohlížím já je, než oni mě.

Muž má na sobě nejrůznější tetování neurčitých tvarů, krvavě rudé triko a nažehlené černé kalhoty. Oči má obtažené tlustou černou linkou. Žena, jenž se mě ptala na jméno, má oblečení laděné do fialova. Nemusím ani dodávat, že vypadá příšerně. Třetí a poslední člen mého přípravného týmu je žena středního věku s nabarvenými oranžovými zuby(tohle je vážně možné?) a drobným tetováním, které budí dojem, že je celá od hlavy až k patě pokrytá síťkou. Pobíhají od poliček k vaně a zase zpátky a sypou do vody vonnou sůl, lijí velké množství jakési tekutiny, po jejímž rozmíchání ve vodě vzniká hustá nadýchaná pěna. Fascinovaně pěnu pozoruje. Ne že bych nikdy pěnu neviděla, ale jen takovou slabou od mýdla. Tohle je něco naprosto jiného. Nedávají mi však prostor, abych pozorovala pěnu, protože na mě patlají sprchové gely a speciální přípravky. Když jsem podle jejich názoru zbavena nečistoty, vylézám z vany a smím se otřít do ručníku ještě měkčího, než byl ten ve vlaku.

Poté se přesouváme do vedlejší místnosti, kde je prostý stříbrný stůl a ano, nechybí zde další várka kosmetických výrobků. Podávají mi šaty tenké jako papír, které smím mít na sobě, zatímco mě budou zdokonalovat. Lehám si na stůl a tupě zírám do stropu. Mám pocit, jako bych byla z rosolu, protože jsem určitě víc jak hodinu strávila ve vodě. Přichází ke mně Limetka. Tak jsem překřtila ženu s limetkovými vlasy. Všichni se mi samozřejmě představili, ale už jsem stihla jejich jména zapomenout. Přikládá mi na ruce a nohy modré pásy, které si mi lepí na kůži. Chvíli jenom ležím na stole a několik minut se nic neděje. Pak však přichází Limetka a říká: „Teď to bude trochu bolet." Pak bez varování škubne za pruh na mé noze a já nedokážu potlačit výkřik. Spolu s pruhem byl kus mé kůže zbaven ochlupení. Zděšeně zírám na množství pruhů, které čekají na odtrhnutí. To snad ne, pevně chytám okraje stolu a tisknu zuby k sobě, abych nekřičela. Neubráním se však tlumeným zvukům při každém odtržení.

Když Limetka odtrhne poslední pruh, bolest téměř nevnímám. Moje kůže je narudlá a bolavá. „No tak, vstávej," pobízí mě žena s oranžovými vlasy. Opatrně slézám ze stolu a můj přípravný tým mě odvádí zpět do místnosti s vanou a nutí mě vlézt znovu do vany, která je zřejmě čistá, protože zmizela veškerá pěna a špína z mého těla. Nechápu, jaké má tohle další umývání smysl, ale nahlas nic neříkám. Voda mě na mé rozbolavělé kůži pálí a štípe, ale potetovaný mlž lije do vody bledě modrou tekutinu, jejíž účinek se projevuje téměř okamžitě. Moje kůže přestává bolet a hned se cítím líp. Jakmile končí s touto procedurou, otírají mě a znovu si smím obléct papírové šaty. Poté si sedám do nějakého křesla, jehož konec je zakončen matně černým umyvadlem. Hádám, že mi budou mít vlasy.

Náhle si uvědomuji, že mám stále na hlavě účes od mých sester. „Počkejte!" zarážím Limetku, která se chystá vlasy rozpustit. „Copak se děje?" ptá se nechápavě. „Můžete si zapamatovat tenhle účes? Chtěla bych ho mít do arény," žádám ji naléhavě, protože mi tam opravdu záleží. „Do arény tě bude připravovat vizážista," namítá. „Můžete si ho tedy zapamatovat a potom ho popsat mému vizážistovi?" nedám se odbýt. Nakonec souhlasí a já si oddechuji. Chci mít v aréně něco, co mi bude připomínat domov.

Ach ne! Moje šaty! Nechala jsem je ve vlaku! Jak jsem mohla zapomenout? Jak jsem mohla být tak hloupá? V duchu si nadávám za svou zapomnětlivost. Připomínám si, že jakmile dorazíme do tréninkového centra, musím se zeptat Jasona, jestli bych je nemohla dostat zpět. Zatímco mi myjí vlasy, zavírám oči a snažím se neusnout. To se mi však nedaří, protože po nějaké době se s trhnutím budím. Matně slyším upištěné hlasy. Rozespale mžourám a rozpoznávám, že na mě můj přípravný tým mluví. Jsou pohoršeni, že jsem usnula, ale mně je to jedno. Stejně už skončili s úpravami a teď pouze musím počkat na svého vizážistu. Přípravný tým odchází a já zůstávám sama.

Tak další kapitola je na světě :) slibovala jsem jí o něco dřív, ale nevyšlo mi to časově.. myslím, že tahle je zatím moje nejdelší, ale zase se tu nic moc neděje :D snad vás nebude nudit trávit takovou dobu v kosmetickém centru ;) ale počkejte do arény, to bude mnohem zajímavější :D jinak moc děkuji za hlasování a komentáře ;) :)

P.S. Musela jsem to upravit, protože jsem až teď zjistila, že se mi to nějak divně pomotalo a něco tam bylo víckrát, ale snad už to je v pořádku :)