Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Trénink

Probouzí mě paprsky slunečního světla prodírající si cestu skrze rolety. Cítím se podivně odpočatá, což se mi už dlouho nestalo. Při pohledu na ozdobné hodiny zjišťuji, že už je půl deváté. V rychlosti se sprchuji pod vlažnou vodou a mířím do jídelny na snídani. Všichni už jsou u stolu a na můj pozdrav odpovídají pouze kývnutím. Stůl je plný nejrůznějšího jídla, které si můžeme vybrat dle libosti. Jelikož nemám moc hlad, beru si pouze křupavou housku a mažu si ji medem. Po snídani nám Jason oznamuje, že trénink začíná v deset hodin.

„Radil bych vám ale přijít o něco dřív. Ve svých pokojích najdete oblečení na trénink. Všechny kraje mají stejné oblečení." Dopíjím sklenici džusu a zvedám se od stolu, když Jason dodává: „Finch, měla bys tam mít i ty šaty." Po tvářích se mi rozlévá úsměv. Jak už je to dávno, co jsem se takhle naposledy usmívala?

„Děkuju!" odpovídám nadšeně a řítím se do pokoje, kde opravdu nacházím matčiny bílé šaty a dokonce i boty. Než za sebou zavřu dveře, slyším Quentinovo posměšné odfrknutí. Je mi to jedno. Ani pohledem nezavadím o tréninkové oblečení a beru do rukou jemné šaty. Cítím z nich vůni domova. Našeho mýdla a lehkého nádechu kovu od našeho plechového škopku na praní prádla.

Najednou, naprosto z ničeho nic, mi tečou slzy a já jimi smáčím tu jedinou věc, která mi opravdu hmatatelně připomíná domov. Brečím jako malá a nesnažím se pláč nijak zadržet. Tolik mi chybí! Moje malé sestřičky, matka, otec... Hlasitě popotahuji a snažím se vzpamatovat. Ještě před chvílí jsem byla radostí celá bez sebe a teď.. Cítím se tak hrozně sama. Zhluboka se nadechuji, odkládám šaty a převlékám se do tréninkové soupravy. Tvoří ji upnuté kalhoty a tričko, které má na obou rukávech číslo kraje. Kožené boty dosahující pár centimetrů nad kotníky. Oblečení je laděno do černé barvy s několika pruhy šedé a červené.

Je šité přesně na míru a je velice pohodlné. V koupelně si oplachuji obličej ledovou vodou a vlasy si svazuji do pevného uzlu. „Finch!" Ten upištěný hlas si nelze s ničím splést. „Pospěš si, drahoušku! Už musíme jít!" volá vzrušeně Cornelia. Protáčím panenky, ale nic nenamítám.

Cestou k výtahům nám Cornelia neustále opakuje, abychom udělali dobrý dojem na tvůrce her a snažili se zdokonalit v tom, co nám nejde. Jako bychom to nevěděli. Do tréninkového centra se dostáváme deset minut před začátkem tréninku, ale víc jak polovina splátců už je tady. Přidáváme se k hloučku a každý se stoupáme co nejdál od toho druhého. Jako poslední přicházejí kluk a holka z Dvanáctky. Když už je nás všech čtyřiadvacet, ujímá se slova vysoká žena se snědou pletí jménem Atala:

„Na jednotlivých stanovištích se v následujících třech dnech máte možnost zdokonalovat v nejrůznějších dovednostech. Ať už v boji, či technice přežití. Nic nepodceňujte. Zhruba 10% zemře na infekci, či otravu, 20% na dehydrataci. Prostředí zabíjí stejně snadno jako nůž."

Dívka z Druhého kraje si při posledních slovech odfrkává. Jakmile máme rozchod, ukazuje se proč. Míří ke stanovišti na vrhání nožů. Terči v hrudích figurín se rozsvěcují, aby vrhač věděl, kam má mířit. Chvíli tu dívku sleduji. Mám dojem, že se jmenuje Clove. A jak tak vidím, tahle Clove bude hodně nebezpečná. Všechny nože co vrhla, skončily v srdci figuríny. Rychle odvracím pohled a poprvé si pořádně prohlížím tréninkové centrum.

Je to obrovská hala plná překážkových drah, smrtících zbraní, nejrůznějších stanovišť... Jako první mířím ke stanovišti, kde bych se měla naučit rozpoznávat jedlé a naopak jedovaté rostliny. Trávím zde zhruba tři čtvrtě hodiny a když mám pocit, že si pamatuji většinu rostlin, přesouvám se dál. Zvědavě se zastavuji a velké obrazovky. Netuším k čemu zde slouží. Pod ní je malý panel, který zobrazuje totéž, co obrazovka.

„Ahoj," vítá mě muž středního věku. Je to jeden z trenérů. Nejsem si úplně jistá, jestli mu mám vykat nebo ne. „Ehm-Ahoj," říkám nejistě. „Takže, odkud jsi? Já jsem Diod, Třetí kraj," představuje se. „Pátý kraj. Jmenuji se Finch," odpovídám. „Fajn. Tak, Finch. Tohle stanoviště není zaměřené ani na boj ani na bojovou techniku," začíná. „Jo, to mi došlo," poznamenávám s úšklebkem na rtech. Ani Diod se neubrání lehkému úsměvu. „Dobře, přejdu rovnou k věci. Tady na tom panelu i na obrazovce se objeví malé napodobeniny rostlin či listů. Není to nijak odborné, jsou to jen obrysy. Nezapomeň, že tady nejde o to , jestli je to jedlé nebo ne." „Fajn a o co tedy jde?" ptám se trochu netrpělivě. „Musíš v daném časovém limitu najít co nejvíc stejných dvojic. Zní to jednoduše, ale veř mi, že zas tak jednoduché to není. Spousta rostlin si je podobná. Například borůvky a rulík zlomocný," dodává. Tohle stanoviště se zdá být zábavné. „Fajn," říkám s úsměvem. „A.. co je vlastně ten rulík zlomocný?" „To je extrémně jedovatá rostlina. Stačila by jedna bobule a do minuty je po tobě." Aha. Dobrý vědět.

„,Můžeme začít?" ptá se Diod. Kývám na souhlas a upírám svou pozornost na obrazovku, kde se vzápětí objevují maličké, tmavě zelené obrysy rostlin. Okamžitě automaticky přestávám vnímat okolí a před očima mám jen zářící obrazovku. Prsty mi běhají po panelu, soustředím se jen na vyhledávání stejných obrázků. Zatím jsem neměla ani jednu dvojici špatně. Všechny se zeleně rozsvítily a zmizely. Natolik jsem se do této činnosti zabrala, že skoro nevnímám, že mi vypršel čas. Panel už na mé doteky nereaguje a přichází ke mně Diod.

„Jaká jsem byla?" ptám se vzrušeně. Trenér na mě hledí se směsicí obdivu a překvapení v očích. „Nejlepší. Neudělala jsi jedinou chybu a našla jsi nejvíc dvojic, než kdo jiný, kdo tu byl před tebou." Údivem mi spadla čelist. „Vážně?" ptám se nevěřícně. „Jo. Šlo ti to skvěle," chválí mě. „Díky," říkám a spokojeně se přitom usmívám.

Pokračuji celé dopoledne od stanoviště ke stanovišti. Zjišťuji, že nevynikám v hodu oštěpem, ani ve střelbě z luku, ale nejsem úplně nejhorší s noži. Vida, moje lež se mění na pravdu. Většinou se mi nepodaří trefit terč, nebo-li srdce, ale aspoň se strefím do figuríny. Ani v nejmenším se nemohu rovnat Clove, ale stejně je lepší mít malé plus, než nemít žádné. Při obědech, které trávíme společně v jídelně, sedím sama a pozoruji ostatní. S výjimkou profíků a splátců z Dvanáctky sedí po jednom všichni. A takhle to jde i další den. Trénink, oběd, trénink, večeře, spánek. Jen poslední den se stane něco, co mě naprosto vyvádí z míry.

Moc se vám omlouvám, že jsem hrozně dlouho nic nepřidávala.. :(( chtěla jsem přidat novou část ještě před odjedzem na tábor, ale neměla jsem jí ještě pořádně dopsanou. Tak teď tu je o něco kratší kapitolka a jelikož jsem teď doma, tak myslím že během příštího týdne můžete očekávat další ;)

Moc děkuji za připadné komentáře, votes a přečtení :))

Doufám, že se vám bude nová část líbit :))