Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Nejistota

Sedím u stanoviště na vázání uzlů a zápolím s primitivním okem, když se ke mně někdo připojuje.

Thresh z Jedenáctky. „Ahoj," říká hlubokým hlasem. „Ahoj," odpovídám po chvíli, neboť mě docela překvapuje. Většinou se nestává, že by mezi sebou splátci komunikovali. Ještě když ke všemu pocházejí z různých krajů. Vracím se pohledem zpět k oku, ale jsem z Threshovy přítomnosti docela nervózní, takže můj výtvor nevypadá o moc líp, než předtím. „Ty jsi Finch, že ano? Z Pátého kraje," říká po chvíli. „Jo." Nevím, proč se se mnou dal do řeči, ale chci, aby toho nechal. Ať už si totiž stěžuju na samotu nebo ne, přátelení se s ostatními vůbec nemíří dobrým směrem. Myslím na to, co Jason řekl, když se ho Quentin zeptal, proč by jsme se neměli s nikým kamarádit. Protože pak bude těžší je zabít.

Za normálních okolností bych si s ním moc ráda povídala. Jenže ať už jsou teď jakékoliv okolnosti, rozhodně nejsou normální! Dlouhou dobu mlčíme. Koneckonců, o čem si taky máme povídat? O hrách? O návratu domů? To asi těžko. „Chceš s tím pomoct?" ptá se najednou a ukazuje na změť provazu v mých v mých dlaních. Věnuji mu letmý úsměv a přikyvuji. Na to jaký je to obr, s lehkostí a jemně rozmotává to, co jsem vytvořila a během několika vteřin uváže to, o co já se snažila nejmíň deset minut.

„Kde jsi se to v Jedenáctém kraji naučil?" ptám se užasle. Pobaveně se zasměje. „Už jsem na tomhle stanovišti byl," přiznává. „Aha," směji se. „Vadilo by ti povídat si? Víš, není tu nikdo jiný, s kým bych si rád povídal." „Vždyť mě vůbec neznáš! Neříkej mi , že si radši budeš povídat se mnou, než třeba s dívkou z tvého kraje." Krčí rameny. „Rue je teprve dvanáct. Pochybuju, že by dokázala vyhrát hry a nechci se s ní moc sbližovat, aby mě pak její smrt tolik netrápila," odpovídá bezvýrazně. „Věříš tedy, že vyhraješ ty?" ptám se a nedůvěřivě ho pozoruji. „To nevím, ale..," začíná, ale pak najednou umlká, tázavě povytahuji obočí. „To je jedno, nech to být." Možná čeká, že ho budu prosit, aby mi řekl, co měl na mysli. Možná ne. Ale já to neudělám.

Zaprvé proto, že si myslím, že zkrátka jen nevěděl co říct a zadruhé nechci, aby si myslel, že se o něj nějak zvlášť zajímám. Nechci se přátelit s ostatními. Prostě nechci! Je mi jedno, že se pokusím vyhnout každičké vraždě, že nemám naději na vítězství. Vždyť já ani vyhrát nechci. A kamarády taky nechci. Ne tady. „Asi půjdu jinam," prohlašuji a hlas se mi chvěje. „Půjdu s tebou," zvedá se hned. „Ne," vyhrkávám spěšně. Zmateně mi hledí do očí. A mně se najednou chce brečet. „Promiň, chci být sama. Z toho samého důvodu, proč se nesbližuješ s Rue. Aby mě pak nemrzela tvoje smrt." Vidím v jeho očích bolest, ale i pochopení. „To ale znamená, že tě moje smrt mrzet nebude," vypadává ze mě náhle. „Cože?" „Nesbližuješ se s ní, aby tě pak nemrzelo, až bude mrtvá. Tak proč se teda sbližuješ se mnou?" vyjíždím na něj. Chvíli o tom uvažuje, ale pak se mu po tváři rozlévá úsměv a říká: „Protože věřím, že ty nezemřeš."

Mně se naopak rozlévá po tváři lehký ruměnec, který ovšem mizí, když mu bez emocí odpovídám: „Ale já zemřu. Není jiná možnost." Otáčím se o něj a rychlými kroky mířím pryč. Když se nad svými slovy zamyslím, dává to docela smysl. Nebo ne? Mnu si spánky, abych se uklidnila a přišla tak na jiné myšlenky. Jsem z toho všeho docela zmatená a už ani pořádně nevím, co chci. Vyhrát, nebo zemřít?

Bezmyšlenkovitě rázuju po výcvikovém centru, když mi pohled padne na stanoviště s obrazovkou. To je to místo, které potřebuji. Místo, kde se můžu soustředit pouze na jediné a aspoň na chvíli tak zapomenout na ty nezodpovězené otázky. Když však dorážím ke stanovišti, zjišťuji, že místo Dioda je tu někdo jiný.

„Ahoj," vítá mě neznámý trenér. „Proč tady není Diod?" ptám se místo pozdravu. „Jen tu na chvíli zastupoval. Víš, jen tak mezi námi, on rostlinám moc nerozumí," vysvětluje mi trenér. „Říkal mi o rozdílu mezi rulíkem a borůvkou," poznamenávám. „To má ode mě," směje se. „Ach tak. No, dejte tam ten nejtěžší level, co máte." Překvapeně se na mě dívá, ale nic neříká a spouští systém. Opět soustředím všechny svoje smysly pouze na obrazovku přede mnou. Je to opravdu těžké, takže napoprvé nekončím bezchybně. Zůstávám zde však do té doby, než to zvládnu na sto procent. Trenér je mnou nadšený a upřímně řečeno... já sebou také. Nikdy jsem v ničem moc nevynikala a je to příjemný pocit vědět, že aspoň někde se řadím mezi ty nejlepší.

Pak už je čas oběda a poté jen sedíme a čekáme, až vylosují naše jméno, abychom se dostavili na individuální ohodnocení. Z každého kraje přichází na řadu jako první chlapec. Jsem za to ráda, protože tak aspoň získám trochu času k dobru. Nemám totiž ani tušení, co tvůrcům předvedu. Teoreticky bych mohla jít ke svému oblíbenému stanovišti, ale nevím, jak moc dobrý dojem by to udělalo. Možná bych mohla zkusit štěstí a vrhnout pár nožů. Je to ovšem velmi troufalé, protože myslím, že můžu být ráda, když se vůbec trefím do figuríny. Jenže co jiného bych měla předvést? Jedlé a nejedlé rostliny by možná nebyly úplně k zahození... Z přemýšlení mě vytrhává až ženský hlas, který oznamuje, aby předstoupil Quentin.

Začínám se soustředit a nervózně si zarývám nehty do dlaní. Asi po patnácti minutách jsem na řadě já. Bez jediného ohlédnutí vcházím do výcvikového centra a rovnou mířím ke stanovišti s obrazovkou(nenapadá mě žádný kratší a výstižnější název). Pořád tam je ten nejtěžší stupeň a jelikož nevím, jak se to mění, tisknu pouze velké červené tlačítko, abych oživila obrazovku. Tentokrát se mi opravdu daří a hned napoprvé mám všechno dobře. Neubráním se letmému úsměvu, když si všímám obdivných výrazů ve tvářích některých tvůrců.

Přesouvám se k terčům na vrhání nožů. Ano, rozhodla jsem se zariskovat. Beru do ruky první nůž a vybírám si figurínu, která stojí nejblíž. Místo toho, abych se stresovala s tím, že se určitě netrefím, pevně stisknu nůž a mrštím ho před sebe. K mému údivu ani neminul figurínu. Netrefila jsem sice terč v hrudi, ale můj nůž skončil v čelní části těla. Myslím, že tohle by určitě někoho mohlo zabít. Pokračuji ve vrhání, které se každým krokem zhoršuje, dokud mi nedovolí odejít. Jsem ráda, že už to mám za sebou, protože od skvělého začátku to bylo jen horší a horší.

V našem patře sedí všichni u večeře a slyším Quentina, jak jim barvitě líčí své vystoupení. Z té části, co jsem zaslechla je jasné, že házel oštěpy a nebyl na tom tak hrozně jako já. Když se k nim přidávám, ptá se mě Jason na můj výsledek. Ve zkratce mu převyprávím své vystoupení a pak se přesouváme k televizi, abychom se podívali na výsledky.

„Ale moji milí, sotva skončila Finch! Jsou na řadě další splátci," upozorňuje nás Cornelia. To jí dáváme za pravdu a poté hodinu trpíme sledováním nejnovější kosmetické procedury, kterou si Cornelia nesmírně chválí. Jakmile tento pořad končí, tak jsme zaprvé vysvobozeni od toho hrozného pořadu a zadruhé máme konečně možnost vidět svoje hodnocení.

Profíci většinou dostávají hodnocení mezi osmičkou a desítkou, což se nemění ani letos, ačkoliv Čtvrtý kraj na tom letos není až tak dobře. Quentin dostává sedmičku, čímž mu ještě víc stoupne jeho sebevědomí. Já mám číslo pět. To je spíš horší, ale mně to nevadí. Moje strategie = být průměrná, číslo pět = odpovídající mé strategii. „Divím se, že ti dali pětku. Po tom, cos říkala jsi měla dostat maximálně trojku," pošklebuje se Quentin. Neberu si jeho urážky k srdci a pouze se zářivě usmívám. „Zvláštní, viď? Ale upřímně, Quentine, na koho se teď podle tebe zaměří víc?" Úsměv mu mrzne na rtech. Nečekám žádnou odpověď a proto mě překvapuje Jason, který říká: „Na ní." Obracím zrak zpět k obrazovce, kde právě mizí číslo jedenáct z tváře dívky z Dvanáctého kraje.

Ahoj :) takže je tu další část, jak jsem slibovala :) sice jsem říkala během tohoto týdne, ale původně jsem měla v plánu ji zveřejnit dřív. Jenže se mi do psaní nějak moc nechtělo a kdybych se měla nutit, nevyznělo by to tak, jak bych chtěla ;) Doufám, že se vám bude líbit.. Jelikož jsou tyhle kapitoly před arénou ne moc zábavné, rozhodla jsem se sem zakomponovat rozhovor s Threshem :) Mimochodem v příští kapitole budou rozhovory a cestu do arény a potom v další kapitole už somotné hry :) Jelikož zítra odjíždím na soustředění a pak hned jedeme na dovolenou, další díly očekávejte až po desátem srpnu ;) ale během dvolené určitě budu psát, takže se určitě máte na co těšit ;) :)