Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Krádež

Šedesát sekund musíme setrvat na podstavcích a tak tohoto času využívám k prohlédnutí Rohu hojnosti. Majestátní zlatý roh je přesně uprostřed kruhu splátců. Uvnitř i kolem něj jsou zásoby, zbraně, batohy.. Okamžitě si všímám, že hodnota věcí klesá spolu s narůstající vzdáleností od Rohu. Nejblíž ke mně leží na zemi prázdná pet lahev. Mám v plánu zmizet odsud co nejdřív to půjde, ale přeci jen by nebylo na škodu mít na začátek něco s sebou. I když jde jen o malou věc, bez vody dlouho nepřežiju a bylo by dobré mít ji v něčem, co můžu nosit s sebou.

Mezitím, co takhle uvažuju, se rozezní gong. Bleskurychle se vrhám kupředu, popadnu láhev a běžím co nejrychleji k lesu. Jakmile vbíhám mezi první stromy, zastavuji se a chvilku pozoruji scénu u Rohu hojnosti. Všichni, kdo zůstali, aby si vzali zásoby, jsou nyní uprostřed nějaké bitky nebo boje. Nerozeznávám jednotlivé osoby, na se nedokážu soustředit. Vidím jen prýštící krev, občasné záblesky světla od lesknoucích se zbraní a nelidské výkřiky. Odvracím pohled a soustředím se na to, co bych teď měla udělat.

Každý rozumný člověk by utekl co nejdál. Jistě, měla bych hodně rychle najít vodu, ale u předchozích ročníků her jsem si všimla jedné věci. Ačkoliv si profíci obsadí všechny zásoby a Roh, nikdy jen tak nezůstanou sedět. Dřív nebo později vyrazí na lov. Zabíjet ostatní. A to je moje šance získat nějaké jídlo. A..když budu mít štěstí, možná i nějakou deku nebo něco podobného. Zas tak moc si ovšem netroufám doufat.

Znovu pohlédnu na místo, kde začaly hry. Na zemi už leží mrtví a profíci přehrabují zásoby. Dávám se do běhu, než si mě všimnou a zhruba po deseti minutách běhu se ocitám na malé mýtince, kde se k mému překvapení nachází i malé jezírko. Už už se chystám naplnit láhev, když mi hlavou prolétne myšlenka: Co když je otrávená? Kdyby byla jenom špinavá, nevadilo by mi to. Doma taky nepijeme nejčistší vodu. Jenže kdyby byla otrávená, tak jí jednou ochutnám a nazdar. Nevím, kde se ve mně vzala ta podezíravost, ale jakmile mi ta myšlenka jednou prolétla hlavou, už jí nemůžu dostat ven. Nakonec dospěji k závěru, že pokud se mi nepodaří sebrat profíkům nějaké zásoby a naplnit láhev vodou z jezera, vrátím se sem.

Je mi jasné, že se nemůžu vrátit hned. To bych se rovnou mohla rozloučit se životem. Počkám, až bude to správné večerní šero a pak vyrazím. Teď si hlavně musím najít nějaký úkryt. Nechci riskovat, že by sem někdo přišel a našel mě tu jen tak sedět. Navíc musím někde přespat. Vstávám a vydávám se zkoumat blízké okolí. Nechci chodit nikam daleko, abych potom byla schopná najít cestu zpět k Rohu hojnosti.

Po několika minutách chůze nacházím vyvrácený strom, pod jehož mohutnými kořeny bych se mohla snadno schovat. Není to úplně ideální místo, ale pro začátek to musí stačit. Soukám se pod kořeny co nejhlouběji to jde. Zdejší terén je samý kopeček a prohlubeň a tak mám štěstí, že kořeny směřují právě do jedné z prohlubní.

Zkouším si lehnout, abych se ujistila, že zde můžu přenocovat. Není tu moc místa, ale když se skrčím do klubíčka, půjde to. Aspoň si tak udržím tělesné teplo. Nenapadá mě nic, co bych měla dělat. Možná se pokusit najít nějaké bobule, nebo jedlé rostliny. Lezu pozpátku ven pouštím se do zkoumání zdejší přírody.

Téměř okamžitě nalézám drobný keřík obsypaný tmavými červenými bobulemi. Nepamatuji si jméno této rostliny, ale jsem si jistá, že je jedlá. Využívám láhve a skoro celou ji plním bobulemi. Zatímco se věnuji sběru, uvědomuji si, že všechen ten strach ze mě skoro úplně vyprchal. Samozřejmě pořád pociťuji jisté napětí, ale v aréně si člověk zkrátka nemůže připadat bezpečně.