Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Měl jsi aspoň pořádný oběd, zlato?"
Hlas mé matky obklopoval nyní místnost, nerad jsem držel mobil neustále v ruce, hlavně ne ve chvíli, kdy jsem si volal s ní, jelikož dokázala mluvit klidně i hodinu, takže jsem ji dával vždy nahlas a u toho dělal svoje věci.
Vytáhl jsem si studené pití z ledničky, dneska bylo neskutečné horko, především dusno, jelikož se blížila další letní bouřka.
,,Neboj mami, jedl jsem." odpovím.
Myslím si, že tahle konverzace mezi námi nikdy neskončí, nehledě na to, že jsem již pár let dospělý, tak ona mě stále považuje za dítě, které nezvládne ani uvařit rýži.
,,A jak se má Jimin, pořád je s Nancy?" optá se.
Automaticky jsem zakroutil očima, zajímala se pořád o věci, který se ji netýkají. Mile rád bych ji odpověděl prosté ne, ale to bych bohužel lhal.
Byl jsem rád, že se mohu nastěhovat ke svému kamarádovi ze střední, být samostatný, svým způsobem jsem neměl na výběr, ale stejně mě odpuzovala myšlenka být u rodičů déle, než do dvaceti.
Jimin byl fajn, ale jeho čubka mi pila krev neustále.
,,Ano." odpovím.
,,Tak to mám radost, hlavně je pozdravuj."
Kdyby má matka věděla, jaká je to neskutečná běhna, tak by tuhle větu nikdy nevypustila z úst. Avšak jsou věci, který se nemají říkat nahlas.
,,Musím končit mami, zapomněl jsem si v práci notebook, potřebuji tam zajet." řeknu.
Někdy mě mrzí, jak slušně mě vlastně vychovala a nemám srdce na to ji to típnout, jelikož samozřejmě začala mluvit dál. Zhluboka jsem vydechl až ve chvíli, kdy po dalších pěti minutách konečně hovor ukončila.
Podíval jsem se na svoje hodinky, který ukazovaly něco málo po páté hodině. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem svůj majetek nechal v kanceláři i přes to, ačkoliv jsem věděl, že na něm budu potřebovat pracovat i doma.
Nebyl jsem doma ani hodinu, budu muset opět zpátky do tepla a přežít hromadnou dopravu.
Popadl jsem peněženku a přešel do předsíně, abych si náhodou nezapomněl klíčky od bytu, ale zarazil jsem se před zrcadlem, které se tu nacházelo.
Chvilku jsem sledoval své černé tričko, ale poté jsem sklopil pohled na svoje kraťasy, té jisté barvy.
Má popálenina byla nepřehlédnutelná, vnitřně jsem zápasil sám se sebou, zda se mám jít opět převléknout či dokážu takhle absolvovat cestu.
,,Jebat." zašeptám.
Obul jsem si tenisky, nasadil si sluneční brýle a raději rychle opustil byt, než mě definitivně opustí kuráž.
