/kvůli čemu/
hlavní cíl či smysl věcí
-
,,Neber si to osobně, ale-"
Náhle jsem ho přestal vnímat, již jsem totiž neměl potřebu.
Další nesmysly, sentimentální kecy o mně, o mých rozhodnutích a projevu celkově.'Neber si to osobně', nebo-li chci tě urazit, vyčíst ti vše, co jenom mohu, poslat tě do prdele a psychicky zničit, ale nebuď smutný, přeci to nemá být osobní.
Típl jsem si cigaretu do popelníčku, který byl skoro plný a nedopalky nechtěně vypadávaly ven, přímo na náš stůl.
Utřel jsem si popel, který se dostal na mou pravou ruku a tím překryl na moment černý inkoust, pod mou kůží, na světle šedou.,,Přestaň, nepouštěj se opět do toho." řeknu.
Momentálně jsem mu skočil do řeči, ale prokázal jsem mu tím laskavost, jelikož kdyby pokračoval, tak by mě nahněval mnohem více.
Měl vskutku temný, čokoládově hnědý oči, který vystavoval na obdiv světu a každá holka, sem tam i kluk, se beznadějně zamilovali do jeho pohledu, který se mnou však nedělal vůbec nic.
,,Od té nehody jsi se do sebe úplně zavřel, sotva s někým mluvíš a dělá ti problém se vídat i se mnou. Už nejsi děcko, tak se přes to přenes a začni fungovat zase normálně." vysloví.
Nenáviděl jsem jeho povahu, mluvil nerozvážně a nezajímal se, zda jeho věta vyzní náhodou špatně.
Nikdy mě neposlouchal, mohl jsem ho prosit nespočet krát, aby mlčel, ale on to nedokázal.,,Neber si to osobně Yoongi, ale jsi totální hovado."
S těmito slovy jsem se zvedl od stolů a bez váhání opustil bar, nechávající černovláska samotného.
Takhle to je furt dokola, už rok, po hádce následuje zpráva s omluvou a chvilku mezi námi nastane mír, ale z ničeho nic se zase ozve, tím započne naši válku od znova, která po pár dnech vymizí, nastane ticho před bouří, která nás ovšem stejně nemine.
Letní vzduch byl takhle v noci opravdu příjemný, procházet se prázdnou uličkou a sledovat světla z pouličních lamp, semaforů a všelijakých billboardů, připadalo mi to vždy tak uklidňující.
Moje nohy mě však zavedly na místo, kde mě ten dobrý pocit pomalu opouštěl.
Prázdný prostor, kde ještě před rokem stál rodinný domek, který se pyšnil svou ojedinělou, slézovou barvou.Baráky vedly byly rázem bez života, obyčejně bílý, který se kdyby ztrácely v tomhle městě.
Náš domek je tenkrát spojoval, držel je naživu a se svou barvou dokázal ozářit i je, ale to světlo již vyhaslo.
Bahnitá plocha, místy shořelé dřevo, které nikdo neuklidil a které mi každý den připomíná můj starý domov, který již neexistuje.
Také vzpomínku na bolest, na chvilku, kdy jsem uvízl ve svém pokoji, který byl v plamenech.
Na kouř, který mi kdyby vypaloval oči a dýchací cesty.Dodnes si pamatuji na výkřiky mé matky, která byla poprvé v životě bezbranná, jelikož mi nemohla pomoci.
Sklopil jsem pohled k zemi, nevědomky svou ruku položil na své levé stehno a i přes svoje černý kalhoty jsem cítil vystouplou jizvu, která se mnou zůstane již navěky.
V životě se dějí sračky, každému z nás a já jsem si to konečně připustil, protože všechno se děje kvůli něčemu.
Vše má svůj účel.
﹊
Zdravím sluníčka 🖤
Popravdě jsem si myslela, že se ke psaní již nevrátím, ale náhle jsem dostala chuť opět přetvořit kus mého života do knížky.
Snad si užijete mou další taekook knížku.
Luv u 🖤
ČTEŠ
PURPOSE/ taekook
Fanfiction,,Nenávidím tě, skoro tak stejně jako sebe a věř mi Taehyungu, že to je kurevsky velká nenávist. "