Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Je pravda, že jsem Vám upřímně sdělil, že jste krásný, ale věřte mi, že mi připadáte zajímavý a byl bych poctěn, kdybyste mi věnoval svůj čas, abych Vás mohl více poznat a definitivně odstranit vykání, pane Jeone."
Mluvil vřele, nedoprošoval se a pouze mi sděloval obyčejná slova, která měl pravděpodobně tendenci vyslovit nahlas a tím mě mile přesvědčit.
Dařilo se mu to, ani já již nenacházel výmluvy a prostor někam utéct, ale stále jsem si chtěl držet odstup a zcela ho nepouštět do svého života, aspoň tedy ne hned.
,,Chcete na jídlo, pane Kime?" optám se.
Na jeho rtech se usadil úsměv, nevím, zda za něj mohla má narážka na večeři, kterou jsem mu včera odmítl či prosté pobavení, že mu nepřestávám vykat.
Pomalu se napil a na moment upřel zrak na svoje hodinky, než si opět vyhledal moje oči.
,,Pokud dovolíte, tak bych to chtěl udělat zajímavěji, pane Jeone." řekne.
Samovolně jsem svraštil obočí, dělám to nevědomě, když jsem zmatený a nemám v úmyslu působit nahněvaně, jde opravdu čistě o nechápavost.
,,Rád bych Vás pozval na večeři a na místa, která mám v oblibě, ale na oplátku mi zítra ukážete Vy, jak se většinou bavíte přes víkend." vysloví.
Na konci věty mykl se svým obočím a já měl doopravdy chuť propadnout pod zem, jelikož narážel na mou větu, kterou jsem mu řekl prvně, když mě oslovil na ulici.
Takhle se většinou bavíte přes týden? Vyhlížíte někoho, kdo má nějakou viditelnou vadu na těle a následně toho dotyčného zvete do kavárny?
Na tahle svá slova snad nikdy nezapomenu, zpětně si uvědomuji, že jsem byl vůči němu opravdu drzý a rázný, jak mi i sám řekl a to více mě překvapuje, že i potom všem má stále nutkání se mnou ztrácet čas.
Na moment jsem si vytvořil bouličku se svým jazykem na líci, abych se zaměstnal a snažil působit vyrovnaně, nehledě na to, že jeho připomínka na minulost mě rozhodila.
,,Platí, pane Kime."
Popravdě jsem absolutně neměl tušení, kam bych ho měl kurva vzít, protože můj život se točí kolem práce, zahlcen historky od Jina, který vypráví příhody o své kočce, která sotva stojí na tlapkách kvůli obezitě.
Byl jsem sehraný a již teď litoval toho, že jsem souhlasil.
,,Skvělé, tak můžeme?" optá se.
Můj mozek na moment přestal pracovat, nedošlo mi, že chce se mnou strávit zrovna dnešní večer, ačkoliv bylo teprve před osmou hodinou, takže nevidím problém být ještě venku, no stále jsem nebyl psychicky připravený.
