Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Má levá noha se nepřetržitě klepala, tekly mi slzy a já se snažil co nejrychleji se srovnat, jelikož jsem byl stále v baru, na veřejnosti.
Jedním pohybem jsem si utřel slanou vodu z obličeje a odkašlal si, jakmile se přede mnou objevil barman, který se na mě zpříma zadíval.
,,Nic mi do toho není, ale myslím si, že by jsi se měl zvednout a jít za ním." vysloví.
Neřekl již nic jiného, sebral peníze z pultu a vzdálil se ode mě. Od jeho odchodu uběhl přibližně pět minut, takže mi došlo, že u svého auta ho již neodchytnu.
Choval jsem se jako totální kokot, ne kvůli tomu, že jsem se pocitově zranil, ale z toho důvodu, že jsem mu nedal možnost k mluvení. Pohotově jsem se zvedl ze židle, až se mi zatočila hlava za což může i ten nechutný panák, který si již nikdy v život dávat nebudu.
Vyběhl jsem z baru, bez toho, aniž bych se rozloučil s Yoongim a s Jiminem, ale pokud mu můj spolubydlící psal a ví, že přišel, tak mu je i jasné, že můj odchod bude oprávněné.
Na moment jsem se venku rozhlédl, zda náhodou neuvidím jeho auto, ale opravdu tady nestál a já zbytečně ztrácel čas.
,,Do hajzlu."
Rozeběhl jsem se po ulici, přeběhl na druhou stranu i když byla červená a jen tak tak jsem stihl tramvaj, která mi zkrátí cestu. Taehyung bydlel poměrně daleko, takže jsem byl nucen po osmi zastávkách vystoupit a přestoupit na bus, který byl i takhle po večeru narvaný. Měl jsem pocit, že se dusím a moje myšlenky mě rozežíraly zevnitř.
Deset minut mi připadala jako věčnost, ale konečně jsem mohl vystoupit a nadechnout se čerstvého vzduchu.
Vyběhl jsem pár schůdku, ale náhle jsem se zarazil a vydechl přebytečný vzduch v plicích. Přemýšlel jsem, zda mám zvonit či použít klíče, zda se na to vysrat a jít pryč, nebo se kurva vzchopit a konečně vejít.
Druhá možnost mi připadala těžší, ale pro mé srdce rozumnější a já si ihned vytáhl klíče, odemkl dveře a objevil se v bytě. Mé srdce i přes tu špatnou situaci mezi námi, vynechalo úder, když jsem vešel zrovna v tu chvíli, co si rozepínal poslední knoflík u své košile.
Jistě mi hořely tváře a v sekundě jsem se podíval jinam.
,,Jsi stále můj přítel, Jungkookie, nemusíš uhýbat pohledem." řekne.
Vyslovil defacto krásnou větu, ale jeho hlas zněl mrazivě, tak chladně a bez citu, až jsem se nepříjemně ošil.
Potichu jsem se zul, ačkoliv jsem čekal, kdy mi řekne ať vypadnu. On ovšem mlčky stál u gauče, sundal si svoje hodinky a postupně i všechny prsteny, který si ladně začal odkládat na stoleček.
Sralo mě, že byl tak úchvatný i když dělal něco tak všedního.
Díval jsem se na jeho tvář, pouze do jeho očích, nikoliv na jeho alabastrovou pokožku, kterou nyní odhaloval.
