City Alfy

Sebastian

Jess

Probudí mě jemné hlazení po vlasech, něžné, ale zároveň tak silné, že mě přiměje otevřít oči. Před sebou vidím mámu. Je tady, i když to není obvyklé – její práce ji vždy odvádí daleko a na dlouho. Bez zaváhání jí skočím kolem krku, přitisknu se k ní, jako by to byla jediná věc, která má v tu chvíli vůbec smysl.

„Mami," zvolám radostně, srdce mi poskakuje, že ji konečně vidím. Tři týdny... To byla věčnost, během které jsme se neviděly.

Máma mě obejme zpátky, její úsměv se mi vryje do srdce. Ale než stihnu říct všechno, co mám na jazyku, přeruší mě klidným hlasem.
„Jessie, chtěla bych ti někoho představit." Na chvíli se odtáhne, otočí se k dveřím a rukou naznačí, ať dotyčná osoba vejde. „Jessie, ráda bych ti představila Sebastiana. Bude teď s námi chvíli bydlet."

Než si stihnu toho neznámého člověka prohlédnout, obejme mě. Má to v sobě něco zvláštního, jako bychom byli dávní přátelé, přestože jsem ho nikdy neviděla.
„Jessie, tak moc rád tě zase vidím," řekne s upřímným úsměvem. A až teď, když se podívám do jeho tváře, mi dojde, že jeho rysy jsou mi něčím povědomé. I ten úsměv, který mi připadá jako z nějakého dávného, ztraceného snu.

Jakmile si všimne, že na něj hledím jako na cizince, jeho úsměv zmizí a ustoupí stranou.
„Promiň, nevím, co to do mě vjelo," řekne ztišeným hlasem, ve kterém zaznívá lítost. A stoupne si o kousek dál. 

Máma začne něco vyprávět, ale mé myšlenky utíkají jinam – k Sebastianovi. Nemůžu z něj spustit oči. Jeho tvář mi připadá až znepokojivě povědomá, ale nedokážu přijít na to, odkud ho znám. Jeho ruka se přitom nepatrně pohne, a já si všimnu prstenu na jeho prstu. Leskne se na něm krvavě rudý kámen, který mě nutí zírat o to déle. Vím jistě, že jsem ten prsten už někde viděla.

Pak mi to dojde – máma nosí úplně stejný. A nejen ona. I já mám prsten s tímto kamenem, schovaný v šuplíku už od dětství. Prý mi ho kdysi dali ke křtinám, když jsem byla ještě v kolébce. Nikdy jsem se tím víc nezabývala, ale teď... teď mám pocit, že tenhle prsten skrývá něco, co bych měla vědět.

Celý den mi v hlavě vrtá jen jedna věc. Nemůžu se na nic soustředit, a i jednoduché úkoly mi připadají jako nepřekonatelná překážka. Doufám, že se mi v noci zase zjeví vlk, abych našla aspoň trochu útěchy v něčem známém. Ale jakmile zavřu oči a ponořím se do snu, uvědomím si, že jsem se mýlila. Tentokrát je to jiné. Mnohem horší.

Ve snu se objeví dva vlci. Bojují mezi sebou divoce a zuřivě. Jednoho z nich poznávám okamžitě – je to ten, který mě pronásleduje ve snech už týdny. Ale ten druhý je cizí. Jeho šedá srst je tak hustá, že připomíná temné mraky před bouří, a z jejího stínu se náhle zableskne rudý odlesk. Lesk, který mi připomíná krvavý kámen na Sebastianově prstenu.

Nemůžu z boje spustit oči. Rány se mění v děsivý tanec. Zvuky vrčení a drápů, které se zarývají do masa, se mi zařezávají do uší, přestože všechno působí vzdáleně, skoro jako bych to jen sledovala z bezpečí, ale přitom tam byla. Boj je vyrovnaný. Ten neznámý vlk bojuje divoce, surově, ale zdá se, že není připravený na sílu mého vlka – toho, kterého znám. Vidím, jak se chvílemi zarazí, jako by se snažil pochopit, s kým vlastně stojí proti sobě.

Ráno se probudím po deseti hodinách spánku, které by měly být dostatečné na to, abych se cítila odpočatá. Ale místo toho jsem unavená, vyčerpaná, jako bych celou noc bojovala. A pak mi to dojde. Ten sen.

Pohnu se a okamžitě ucítím pálivou bolest, která mě zarazí. Zmateně sjedu pohledem na své tělo, ale nic tam není. Žádné viditelné zranění, žádné modřiny, žádné škrábance. A přesto...

Když prsty přejedu po lehce načervenalé kůži, zasyčím bolestí. Jako by pod kůží byly ukryté neviditelné rány. Jako kdyby drápy vlka, se kterým můj vlk bojoval, prorazily hranici mezi snem a realitou. Ale jak je to možné? Vždyť to byl přece jenom sen. Nebo snad ne?

S přáním dobrého rána vstoupím do jídelny. První, co mě zaujme, je Sebastianova unavená tvář. Pod očima má tmavé kruhy, a co je ještě zvláštnější, jeho kůže je poškrábaná. Jemné šrámy, jako po boji, se táhnou přes jeho ruce a krk.

„Sebastiane, co se ti stalo?" zeptám se přímo a poukážu na jeho poničenou pokožku. On na mě jen zírá, trochu zaskočený mojí otázkou, a pak si rukou přejede po tváři, jakoby to bylo něco obyčejného. 

„Včera večer jsem se šel projít do lesa," začne klidným hlasem. „Nedával jsem pozor, kam šlapu, a spadl jsem do trní." Pokrčí rameny, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. „Nic to není, brzy se to zahojí." Na závěr se usměje, ale jeho úsměv je nucený, jakoby se snažil zamaskovat něco, co nechce říct.

Po příjemné snídani, při které probíhá běžná konverzace, se chystáme opustit místnost. Ale než stihnu projít dveřmi, zastaví mě Sebastianova slova. Zastavím se a schovám se za rámem dveří, abych ho mohla tiše poslouchat.

„Tohle bylo hodně těsné. Včera večer jsem se pokusil s ní spojit, ale odmítla mě poslouchat. Začala se hned bránit. I když to tak nevypadá, měla v sobě sílu jako dva. Není to žádná křehká princezna. To tedy ne. Vydržela bojovat celou noc. I když nevidím žádný pokrok, žádné náznaky, že by měla vylézt na povrch, už začala komunikovat s Jessie. Byla tam, pozorovala nás, takže už se spojily."

Zůstanu stát v naprostém tichu, zmatená. O čem to mluví? Vůbec mu nerozumím. Ale něco v jeho slovech mě nutí přemýšlet, jestli nemluví o tom, co se odehrálo v mém snu – ale z pohledu toho druhého vlka. Co se to jenom děje?