Moje matka je mladší než já (klub Rush #1)

KAPITOLA 1.

Jess

Otec mě vyzvedl na letišti ve Státech. Byl nucen kvůli tomu odejít z práce, což mu budu muset později nějak splatit. Nepozdravili jsme se. Nepromluvili jsme, když mi otevřel kufr černého SUV, ani když jsme seděli v autě. Myslel jsem si, že si popovídáme hned na začátku. Konečně bych to měl z krku. Bohužel, nic nešlo podle plánu.

Po půl hodině cesty jsem se mlčení rozhodl prolomit sám: „Nechci ti působit problémy. Jen potřebuju někde na pár týdnů zůstat. Mohl jsem se ubytovat v hotelu, ale říkal jsem si, že by bylo fajn– "

„Všechno urovnat?" skočil mi do řeči. Stále zíral na vozovku, aniž by se na mě alespoň na moment podíval. Připadalo mi, jako bych mluvil s prázdnou schránkou. Všechny nepříjemné okamžiky, co jsem s otcem zažíval před lety, se pomalu vracely. Ale tentokrát jsem se otce nebál, i když bývaly časy, kdy mě při většině z jeho pohledů poléval studený pot.

„Neplánuju nic rovnat," ujistil jsem ho, „stejně je to všechno minulost."

Otec nechal moje slova vyšumět do větru. Napětí mezi námi se vygradovalo. „Nepochybně, tvůj útěk všechno vyřešil."

„Doma mě nic nedrželo!" vyštěkl jsem. A bylo to tady. Pořád dokola ta stejná písnička.

„Skutečně nedrželo? Co třeba jednou převzít zodpovědnost? To znamená dospět, víš?"

„Ach ano, a ty jsi ji převzal?" zeptal jsem se vyloženě nadšený za další přednášku na téma zodpovědnost. Můj otec mi jich dal spousty. Jestli chtěl začít tahat kostlivce ze skříně, tak i ty jeho, a to jsem původně nehodlal pokračovat v našich telefonických hádkách.

Sevřel volant, až mu zbělaly klouby. „Navštěvoval jsem specialistu. Léčba mě změnila."

„Správně jsi měl sedět ve vězení." řekl jsem odměřeně a odvrátil jsem pohled k oknu. Začínalo pršet. Jednalo se o teplý, letní déšť na jasné obloze, který obvykle způsoboval duhu. Alespoň na něco jsem se mohl těšit, duhu jsem neviděl ani nepamatuji.

„Není moje zodpovědnost, že byla tvoje matka nevyrovnaná a narušená," oznámil mi jakoby nic. Co? Jak tohle mohl vypustit z pusy?!

Už jsem to nevydržel a začal jsem na otce křičet: „Máma byla jedna z nejsilnějších žen, co po téhle zemi chodily. Ty jsi ji zničil!"

„Podívej se," na chvíli se odmlčel, aby upoutal mou pozornost, „nehodlám se hádat. Jsi pod mojí střechou. Dodržuj pravidla! Tečka."

„Ano, pravidla. Co tvoje nová žena?" Usmál jsem se. Nebyl to hezký úsměv. „Taky ji ovládáš?"

„Elenu do našich problémů netahej! Ona je skvělá... a nedovolím ti, abys nám vztah pokazil." Tenhle tón jsem znal. Měl ho pokaždé, než matku uhodil.

„Nepřišel jsem nic pokazit. Pořád si myslíš, že dělám jen problémy. Vždycky sis to myslel!" Debilní pás! Nemohl jsem se kvůli němu hnout dál od sedačky, protože jsem dělal prudké pohyby.

„Vždycky ne." Povzdechl si. „Jako dítě jsi byl hodný. Změnil ses." Najednou se uklidnil. Jeho čelist se uvolnila, jakoby si odříkal nějakou mantru. Skutečně mu léčení pomohlo? Už jsem v to skoro nedoufal.

„Nezměnil, tati," oznámil jsem mu vyčerpaně, „jen jsem dospěl a chtěl žít podle svýho. Ani máma nechtěla bejt tvoje pitomá loutka."

„Snad jsem toho po vás nechtěl až tak moc? Uznávám, že způsob, jakým jsem nezvládal vaši neposlušnost, nebyl správný. Ale to už je minulost." Neposlušnost?! Otcovi představy ohledně poslušnosti byly naprosto odlišné od představ normálních lidí. Vždycky se vztekal prakticky pro nic. Největší jeho výbuch jsem zažil, když u mě v sedmnácti našel kondomy. Tehdy jsem si myslel, že nás s mámou zabije.