Moje matka je mladší než já (klub Rush #1)

KAPITOLA 9.

Elena

Leželi jsme v posteli. Zírala jsem do Liamovi mile se usmívající tváře a on se díval do mé. Najednou jsem ho viděla jako úplně jiného člověka, který má stíny a tajemství. Asi to ode mě znělo naivně, jelikož každý má svoje stinné stránky, ale s těmi Liamovými jsem nemohla soucítit. Nikdy jsem neměla tendence si dominanci získávat násilím, natož do násilí zatahovat děti. Chápala jsem, že si sám prošel těžkým dětstvím, ale každý máme volbu se naučit jiný, lepší způsob jak žít.

„Co je?" zajímala jsem se, protože mi tím intenzivním pohledem trochu naháněl strach.

Usmál se a začal mě hladit po tváři. Připomnělo mi to, jak se mě o kousek níž dotýkal Jess. „Nic. Dívám se na svoji krásnou ženu."

„Co by sis dal k snídani?" Uhnula jsem z jeho dosahu, ale ne až tak rychle, abych nepůsobila podezřele. Bála jsem se ho.

„Zeptej se Jesse, co by si dal," odpověděl. Chvíli mě beze slov pozoroval. „Proč jsi od včerejška tak zamlklá?"

Proč? Celou dobu jsem ho pozorně analyzovala. Dřív jsem jeho chování neřešila, teď jsem přemýšlela o každém slově. Rozhodla jsem se mu dát zkušební lhůtu, ale připadala jsem si trošku jako hlupák. Žila jsem s ním přes rok, takže bych si už něčeho určitě všimla. Vyjma nějakých konzervativních výstřelků nebo dominance, mi nikdy nic neprovedl. A pak tu byl Jess.

„Jsem zamlklá?" Pokud nevíte jak odpovědět, je nejlepší odpovědět otázkou.

„Už jsi přemýšlela, co bys chtěla k narozeninám?" zeptal se po chvíli, když se ujistil, že mu nehodlám podávat vysvětlení.

„Neptáš se trochu brzy?"

„Konec srpna je za dveřmi." Vstal z postele. „Uvažoval jsem o nějakém společném víkendovém pobytu v Evropě. Co myslíš? Rád bych zájezd zamluvil dopředu, protože vím, že později budeš potřebovat čas kvůli škole."

„Zní to dobře." Také jsem vstala a začala stlát postel. Byla jsem překvapená, že by si kvůli mně udělal čas celý víkend. Dřív bych byla nadšená, ale zrovna teď...

„Po snídani musím na schůzku." Prohrábl si vlasy. „Vrátím se navečer."

Jess

Sprchoval jsem se. V myšlenkách jsem byl někde mezi „dávej pozor na Elenu" a „vyhýbej se Eleně". Vzhledem k tomu, že se mi povedlo zkontaktovat mého starého mistra, u kterého jsem se učil bojová umění před odchodem do armády, tak to vypadalo na zlatou střední cestu. Chtěl jsem začít chodit na pravidelné tréningy, což znamenalo dvě hodiny lekce plus hodinová cesta čtyřikrát týdně.

Akorát jsem se převlékl, když někdo zaklepal. „Dále!"

„Dobrý ráno." řekla Elena. Nevešla, jen dovnitř strčila hlavu. „Co by sis dal k snídani?"

Zahrál jsem překvapený obličej. „Ty klepeš?"

„Neslyším žádnou hudbu." Protočila oči. „Tak co?"

„Koupili jsme ten koláč, táta si dá určitě taky. Má ho rád." připomněl jsem jí. Po ránu vždycky vypadala tak bledě. Mě napadala spousta způsobů, jak jí do tváří vehnat barvu.

„Aha. Takže to mám bez práce." Pokrčila rameny a ukázala na postel. „Na co máš připravenou tu tašku? Zase jedeš pryč?"

„Po snídani jedu na tréning," odpověděl jsem. „Jak to jde s tátou?"

Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Jako vždycky, dokonce je milejší, ale stejně jsem zmatená. Hrozně ho pozoruju. Nechci mu zatím nic říkat. Jak mu to mám vlastně říct? Hele, čmuchala jsem o tobě, takže koukej kápnout božskou. Mám nutkání se vyptávat sousedů a prohledat mu věci." Falešně se zasmála. „Jsem cvok, viď? Žila jsem s ním spoustu měsíců. Něco by ho dávno vyprovokovalo."

„Nikdy nenosíš rozpuštěné vlasy?" Proč se na tohle sakra ptáš?

Podívala se na mě jako bych se zbláznil. „Co prosím?"

Zakroutil jsem hlavou. „To nic. Pojďme na snídani." Jo, vážně jsem se zbláznil.

Nechala to být. Šli jsme tiše do kuchyně, kde už táta připravoval kávu. Celou dobu jsem mlčel. Jen táta s Elenou občas něco prohodili. Táta hned po snídani zmizel. Chtěl jsem udělat to samé, ale Elena mě zastavila.

„Proč se chováš tak divně?"

Zatvářil jsem se překvapeně. „Já se chovám divně?"

„Bože, jsi ještě divnější."

„A to mi říká ta, co nosí tričko naruby. Měl bych ti pomoc se obléct, mamino?" Při té myšlence se můj rozkrok zase probudil k životu. Sakra! Zdá se, že s provokováním mám utrum.

Zatvářila se naštvaně. „To tričko není naruby! Je jen trošku sepranější."

„Fajn. Nezapomeň na zítřejší party," oznámil jsem jí před rychlým úprkem, protože jsem musel někde v soukromí odvrátit prudký odtok krve z mozku, která neomylně směřovala na jih.