Moje matka je mladší než já (klub Rush #1)

KAPITOLA 12.

Elena

Na dnešek jsem se objednala na psychoterapii. Sedět po tak dlouhé době v křesle naproti Lynette mi připadalo zvláštní. Ze své předchozí terapeutky v mém rodném městě jsem měla příjemnější pocit. Lynette se ke mně nikdy nedokázala dostat. Nevybudovaly jsme si vzájemnou důvěru. Na druhou stránku i ona měla titul a já už nepotřebovala tolik pomoci jako na začátku.

Naše neexistující pouto možná ovlivňovalo četnost mých návštěv, ale ona nikdy nic nenamítala. Občas mi další návštěvu doporučila, když jsme nedořešily vše, co považovala za potřebné. Jinak objednávání nechávala na mně. Tentokrát jsem měla dlouhou pauzu i na můj vkus. Trochu jsem se bála, že na mě bude naštvaná. Mýlila jsem se.

Po obvyklém přivítání, bez jakýchkoliv připomínek, Lynette začala s rozhovorem: „Dlouho jsi tu nebyla. Pověz mi, co je nového."

Povzdechla jsem si. „Je toho tolik, že ani nevím, kde začít."

„Začni třeba u svého manželství," navrhla. Manželství s Liamem patřilo mezi její oblíbená témata. Jednalo se sice o důležitou součást mého života, ale někdy jsem měla pocit, že vyzvídala až moc.

Popořadě jsem Lynette povykládala všechny novinky až na detaily o Jessovi. Nepřerušovala mě, jen pozorně poslouchala. Občas si udělala poznámku nebo si upravila vlasy. Od té party jsem se Jessovi začala vyhýbat, protože jsem se bála mých citů k němu. Přerostly přes jakékoliv poblouznění jeho fyzičnem – příjemně se mi s ním mluvilo, chápal mě, dokázal mě rozesmát a cítila jsem se s ním na svůj věk.

„Chápu tvé obavy, zejména protože ti manžel zatajoval podstatné informace. Každopádně, jako odborník bych ti nedoporučovala ho opouštět, když jsi s ním spokojená. Vyléčeného člověka by mohlo velice ranit, že i přes úspěšnou léčbu ho opustí milovaná osoba. Doporučuji ti si dávat pozor, všímat si, jestli ti nezakazuje chodit ven. Neomezuje tě příliš pravidly. Jestli vyloženě nevyžaduje, že mu musíš všechno hlásit. Většinou to začíná u takovýchto poměrně nevinných záležitostí."

„Už si pozor dávám."

„Výborně." To slovo zřejmě milovala, protože ho používala často. Někdy i jako ironii. „Ráda bych se tě zeptala na tvého nevlastního syna. Cítím tvoji neochotu o něm mluvit. Určitě jsi mi řekla vše ohledně vašeho vztahu?"

„Jess je odlišný od svého otce." Ach jo, nechci o něm mluvit.

„A to je dobře, nebo špatně?" Poprvé za sezení vypadala, že ji moje odpověď skutečně zajímala.

Pokrčila jsem rameny.

„Výborně. Nebudu tě nutit o tom mluvit." Napsala si nějakou delší poznámku. „Co tvoje plány na rodinu?"

„Jaké plány na rodinu?" zeptala jsem se překvapeně.

Usmála se. „Jsi vdaná nějakou dobu. Tvůj muž je starší a nebude plodný navždy, je tedy přirozené přemýšlet o dětech."

„Nedávno jsem se zapsala na školu. Ještě jsem o dětech nepřemýšlela," odvětila jsem. Možná jsem zněla trošku víc naštvaně, než jsem chtěla. Zkrátka mě štvalo, jak se mě každý vyptával na děti – moje máma, sousedky, Liam se taky zmínil. Vlastně hned jakmile mi odpustil, že jsem přišla z party pozdě a opilá.

Trochu víc sevřela pero. „Jen bych nechtěla vidět tvoje zklamání. Liam je o hodně starší. Biologické hodiny tikají..."

„Existují i metody jako umělé oplodnění nebo adopce," řekla jsem znuděně, mezitímco jsem si v klíně hrála s vlastními prsty.