Královská povinnost

Narozeninová oslava

Všichni hosté se na nás přehnaně usmívali, což mi na náladě moc nepřidávalo.
Lidé se sjeli z velkých dálek, aby se na nás podívali jako na nějaká exotická zvířata v kleci. Copak nikomu nedochází, že jsme taky lidé? Asi ne.
A teď přišla řada na první tanec. Pro ten by si jistě přišel princ. Byl však ale tak blízko mě, že se ani moc namáhat nemusel.
Nabídl mi rámě, které jsem s až přehnaně falešným úsměvem přijala a on mě odvedl doprostřed sálu. Tam udělal jeden krok blíž ke mně a rukou, jež mi položil na pas, si mě lehce přitáhl až nebezpečně blízko k sobě.
Začala hrát hudba a my se začali pohybovat do rytmu.
„Rád bych jenom poznamenal, že jste opravdu okouzlující,” zašeptal, když se trochu sklonil k mému pravému uchu.
„Děkuji,” odpověděla jsem a on se pak ode mě zase o kousek odtáhl.
Stále to nebyla vzdálenost jakou by mezi sebou muž a žena měli mít. Tím, že nás všichni přítomní považovali za manžele to však úplně měnilo situaci.
Oba jsme ale svou roli hráli přesvědčivě. Hrát zamilovaný pár je hračka. Hráli jsme to ovšem tak přesvědčivě, že jsem na chvilku měla dojem jako kdyby to ani jednomu z nás nevadilo. Obzvlášť při tom tanci. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ani jeden z nás nechtěl uhnout pohledem.
Nakonec to princ přerušil, protože se podíval někam za mě. V ten moment jsem ucítila, že se celý napjal. K tělu si mě přitáhl tak o pár centimetrů blíž, pakliže to bylo ještě vůbec možné a jeho sevření bylo daleko pevnější.
Nemohla jsem se tím směrem podívat, protože se mnou zrovna otočil a já se opět dívala jinam. Podívala jsem se tedy na něj a on dost ostražitě očima po sále někoho hledal. Na mě se ale vůbec nepodíval.
Když jsme se otočili podruhé, tak už jsem nedokázala odhadnout na koho se dívá. Jeho stisk pak zase pomalu povolil a mezi námi se trošičku zvětšila mezera.
„Omluvte mě,” řekl, když dohrála hudba a věnoval mi jeden pohled.
Ten pohled se ale razantně lišil od toho, který mi věnoval, když na mě během tance promluvil poprvé. Teď to bylo celkem odtažité. Stejně tak i dost naštvané. Toho by si všiml každý. Tahle osoba, ať už to byl kdokoli, ho musela jistě velmi rozhněvat.
„Ale jistě,” odvětila jsem zamyšleně a on pak bez dalšího jediného slova odcházel pryč.
Dala jsem mu menší náskok a pak jsem se vydala za ním.
U vchodu něco řekl Jamesovi a pak vyšel ze sálu pryč. James si to pak rozešel s úsměvem mým směrem.
„Princezno, znáte se už ze šlechticem Thomasem z Lucemburska? Touží si s vámi zatancovat,” pravil James s úsměvem a trochu neslušně za rameno chytil nejbližšího muže a otočil ho mým směrem.
Ten se mi uklonil a pak se opět narovnal se slovy, že je mu ctí mě poznat.
„Ano, ano, mě také těší, ale omluvte mě prosím,” pravila jsem a chtěla se vydat pryč.
James mu nepatrně šťouchl do loktu.
„Byl bych poctěn, kdybyste mi věnovala jeden tanec,” dostal ze sebe a já jen protočila očima.
„Ráda bych, ale teď nemohu. Možná za chvíli,” pravila jsem a pak chtěla Jamese obejít.
„Zatančíte si tedy jistě se mnou, že?” zeptal se James a popadl mě za ruku.
„Ale já momentálně nemohu, Jamesi,” pověděla jsem mu a snažila jsem se mu vykroutit ze sevření.
„Já se moc omlouvám, ale nemám jinou možnost,” řekl James a zatáhl mě doprostřed sálu.
Nakonec jsem se nechala a začala s Jamesem tančit.
„Můžeš mi ale říct proč? Kam to šel? Za kým?” zeptala jsem se a pohlédla na něj.
„Za nikým důležitým,” odpověděl suše a rozhlížel se po sále.
„Když to tedy není nikdo důležitý, proč okolo toho děláte takové manévry?”
„Myslím, že nejsem ta pravá osoba, co by vám to měla vysvětlovat. Na jednu stranu bych to rád udělal, protože to byste třeba pak na Christiana změnila názor. Na stranu druhou to je můj přítel a já mu dal slovo, že o tom nebudu mluvit, které zkrátka dodržím.”
„Proč se ho tak vehementně snažíš obhajovat? Copak ti nevadí, jak se chová?”
„Jediné, co vám mohu říct je to, že byste mu měla dát šanci a také trochu času, protože to pro něj není lehké.”
Podíval se na mě pohledem, jež mi říkal, jak moc svému příteli rozumí a já si trochu povzdechla.
Ještě chvíli jsme tančili až nakonec hudba dohrála a já poděkovala Jamesovi za tanec.
V ten moment jsem se podívala ke dveřím sálu a v nich stál Christian. Opět jsem se podívala na Jamese a pak znovu na Christiana. Vypadalo to, že se vydal naším směrem. A opravdu. Vydal se k nám.
Vydala jsem se jeho směrem. Ne však za ním. Chtěla jsem ho jednoduše obejít a zmizet na chvilku někam pryč.
„Kam máte namířeno?” zeptal se princ, když mě chytil za předloktí.
„Když už jste si vyřídil, co jste potřeboval, tak můžu na chvíli na vzduch, nebo snad ne?” zeptala jsem se a trochu cukla rukou, aby jeho sevření povolilo.
„Byl bych raději, kdybyste se pohybovala po tomto sále, nikoliv venku ve tmách, čistě pro vaše dobro.”
„Pro mé dobro? Nebo pro to vaše, abych náhodou nepřišla na to, co to tu kujete za pikle?”
„Jaké pikle? Jen se vás snažím ochránit, to je všechno,” ohradil se tiše princ a jeho stisk povolil.
„Myslím, že to zvládnu sama. Děkuji pěkně,” odpověděla jsem a zamířila zpět do středu společnosti.

Hodnou chvíli pak byl v rámci možností pokoj. Princ seděl často na své židli u stolu v čele místnosti. Sem tam tancoval se šlechtičnami, protože si k němu přišly pro tanec. Já dělala v podstatě to samé, akorát jsem tam neseděla jako on. Chodila jsem pořád po sále a bavila se s lidmi.
Pohledem jsem vyhledala židli, kde měl princ sedět. S potěšením jsem zjistila, že tam nesedí, a tak jsem se nenápadně rozhlédla kolem. Nikde na parketu jsem ho však nezahlédla. Jamese také ne. Takže čistý vzduch a já se mohu na moment vypařit.
„Smím prosit?” obrátil se na mne plavovlasý urostlý muž s pronikavýma modrýma očima. Někoho mi připomíná. Kdybych si tak vzpomněla koho. Působil na mě však tak divný dojmem.
„Jistě,” odvětila jsem skoro automaticky a on mě zavedl doprostřed sálu.
„Promiňte mi, ale přeslechla jsem vaše jméno,” pravila jsem, když jsme se připravili k tanci.
Pár lidí kolem nás začalo pozorovat a pak si něco šuškat. Nechápala jsem proč.
„Omlouvám se za svou nezdvořilost. Sebastian jméno mé,” představil se a políbil hřbet mé ruky. Naskočila mi husí kůže. Nebyl to ale nijak příjemný pocit. Něco mi na něm nesedělo a já nebyla nijak schopna říct, co to bylo.
Hudba začala hrát a my jsme se dali do tance.
„Myslel jsem ale, že Chris už vám dávno řekl, kdo jsem,” dodal a já si prohlédla jeho obličej, který jsem doposud nějak ignorovala, jelikož jsem měla mnoho práce se sledováním udivených lidí.
Na někoho za mnou se ušklíbl. Podívala jsem se tím směrem a ve dveřích sálu jsem spatřila Christiana.
Díval se na nás dost naštvaně a svýma okouzlujícíma a pronikavýma modrýma očima doslova probodával mého tanečníka.
Když jsem se znovu na vteřinu podívala na Sebastiana, tak mi to docvaklo. Ty oči. Ten pohled. To je to, co mi bylo tak povědomé. I jisté rysy v obličeji byly podobné. S tím rozdílem, že Christian byl daleko daleko pohlednější.
„Vy jste Christianův bratr...”