Královská povinnost

Večeře

Nenápadně jsem proklouzla mezi strážemi, kteří mě momentálně hledali v zahradách.
Bez jakéhokoliv povšimnutí jsem se dostala až do svého pokoje, kde jsem si napustila vanu a smyla ze sebe ten nechutný pach oněch zločinců.
V županu jsem si šla sednou do křesla v rohu místnosti. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu. Pak jsem na chvilku zavřela oči.
Jakmile jsem to udělala, viděla jsem mého koně ležícího v kaluži krve na té cestě a popadl mě vztek. Jedině zrůda tohle může udělat nevinnému zvířeti. Jak mám Bernardovi tuhle situaci vysvětlit?
A co teprve ten muž na té cestě? Hrůza.
Když tedy mám být tou královnou, tak s tímhle musím něco udělat. Pradědeček Luis by s tím určitě něco udělal. Takovou ohavnost by nenechal nepotrestanou.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místnosti. Venku už se pomalu stmívalo, což bylo znamením toho, že se blíží večeře.
I když se mi tam nechce, tak bych se tam přeci jenom dostavit měla. Zvedla jsem se tedy z křesla a přešla ke skříni.
Vyndala jsem si z ní bledě modré lehké šaty a oblékla si je. Ještě jsem si nazula modré baleríny a vydala se pomalu do jídelního sálu. Vlasy jsem měla stále trochu mokré, ale nechala jsem to být.
Zacházela jsem právě za roh do chodby jídelního sálu, když jsem uviděla onoho muže, jemuž dlužím za život. Právě si prohlížel obraz mého pradědečka Luise.
Napadlo mě, že bych mu mohla jít ještě jednou poděkovat, ale pak mi došlo, že jsem oblečená úplně jinak než před tím.
Chvilku jsem tam na rohu jen tak stála a přemýšlela, že ho vlastně vůbec neznám. Nikdy jsem ho tady neviděla. Tak to jistě musí být z družiny toho princátka.
„Princi Christiane, do jídelního sálu se jde tudy," pravil najednou jeden strážný směrem k tomu muži a já trochu pootevřela ústa údivem.
„To si ze mě děláte legraci?!" zanaříkala jsem si tiše pro sebe a schovala se za roh. Opřela jsem se zády o zeď a snažila se tuhle situaci rozdýchat.
Proč musím být za záchranu života vděčná právě jemu? Ze všech lidí na světě, proč to musí být zrovna on?
„Jistě, už jdu. Jen jsem se chtěl na něco zeptat. Kdo je tohle?" odpověděl Christian a já znovu trochu nahlédla za roh.
„To je děd krále, Luis. Založil toto království už před necelým stoletím," odvětil strážný.
„Řekl bych, že do rodiny moc nezapadal, že? Vzhledem se od nich celkem liší, soudě podle obrazů ostatních členů rodu, které jsem viděl v přijímacím sále."
„Ano, to je pravda. Vůbec mi nepřísluší to konstatovat, nicméně i svou povahou se dost odlišoval. Jen tak mezi námi, myslím, že to poznáte, až se oženíte s princeznou Katherine," odpověděl mu a konec věty téměř zašeptal, přesto to bylo slyšet až sem.
„Takže princezna Katherine je po svém pradědečkovi? A v jakém přesně smyslu?" zeptal se trochu pobaveným hlasem Christian a sepnul si ruce za zády.
„Nepřísluší mi o tom mluvit."
„Vždyť já to nikomu nepovím. Koneckonců alespoň budu vědět do čeho se to vlastně pouštím," nadhodil Christian a já se zamračila.
Co si o sobě vůbec myslí, princátko jedno?
„Princezna Katherine je opravdu moc hodná a milá, avšak je trošičku jako neřízená střela."
Neřízená střela? To je vtip, že? V tuhle chvíli jsem měla chuť tam jít a omlátit jim obraz pradědečka Luise o hlavu.
„Ode mne jste to ale neslyšel," řekl strážný a dal si prst před ústa.
„Tak jdeme do toho jídelního sálu, ať se na tu neřízenou střelu můžu taky podívat," pravil Christian a já se rychle schovala za roh.
„Tak tohle ti nedaruji, princi Christiane. Jen počkej," zamumlala jsem si naštvaně pro sebe.
Když jsem uslyšela zavření dveří, tak jsem se znovu podívala za roh. U dveří teď stáli jen stráže a do jídelního sálu se právě řítila matka.
Rychle jsem se zase schovala a svižným krokem si to mířila zpátky do komnat.
„Tu neřízenou střelu jen tak hned neuvidíš," řekla jsem si, když jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje.
Chvíli jsem přecházela sem a tam, až jsem se nakonec rozhodla jít do stájí za Bernardem a celou situaci mu vysvětlit.
Nenápadně jsem tedy zase proklouzla ven a mířila si to do zahrad.
„Ach Bernarde, kdybys tak jen věděl," pravila jsem, když jsem došla do stájí.
Bernard se na mě překvapeně podíval a já mu pak řekla celý příběh.
„Cindy je mi moc líto, ale hlavní je, že ty jsi v pořádku. Víš, co by se pak stalo s královstvím? Tvůj otec by ho srovnal se zemí spolu s těmi stvůrami. Vždyť víš, jak moc tě má rád," odvětil mi Bernard a pohladil mě po tváři.
„Tím si nejsem moc jistá, Bernarde. Za necelé dva dny se vdávám na otcův rozkaz za někoho, koho ani neznám. Co je tohle za lásku?" zeptala jsem se a posmutněle se podívala na Corinne.
Určitě si ji musím vzít s sebou, ale co Bernard? Jedině on se o ni dokáže postarat.
Sedla jsem si na lavici za stěnou a povídala si u toho s Bernardem jakou dobu než jsem však zaslechla kroky.
„Pane Bernarde," uslyšela jsem Christianův hlas.
Hned jsem se zvedla a skočila ke stěně, za kterou jsem se schovala. Bernard mě obdařil nechápavým a trochu pobaveným výrazem ve tváři.
„Neprozraď mě," zasyčela jsem na něj a ukázala tím směrem, odkud by měl přijít Christian.
„Ano, princi?" odpověděl mu Bernard a popošel blíže ke konci stěny, přičemž mi nenápadně za zády ukázal palec nahoru, že mě pochopil.
Stoupl si tam a loktem se o ni opřel, protože byla akorát takové výšky.
„Co byste si přál?" optal se znovu Bernard.
„Chtěl jsem se jen zeptat na tu černovlasou dívku, co má oči jako dva smaragdy. Vypadala, že tu pracuje jako služebná. Kde bych ji mohl najít a jak se jmenuje?" zeptal se zase Christian a mě popadla taková zlost.
Všimla jsem si na zemi kamínku a sebrala ho. Hodím ho po něm, až se nebude dívat. To teprve uvidí. To bude ale střela řízená a dobře mířená.
„Dívku? Černé vlasy? Zelené oči? A ještě služebná?" zeptal se Bernard dělajíc nechápavého.
„Ano," odpověděl prostě Christian.
„Tak žádnou takovou jsem tu ještě neviděl. No ale možná princezna Katherine by o ní něco mohla vědět," řekl mu Bernard a já ho nenápadně trochu zatahala za nohavici.
„Tak ta jistě ne. Ta se určitě stará jen o sebe, když ani na tu večeři uraženě nepřišla. Ale aby věděla, tak ani já si ji netoužím vzít. Radši bych tu krásnou děvečku," odvětil Christian a já měla chuť po něm ten kámen hodit hned.
„Tak to vám bohužel nemohu pomoci," řekl Bernard.
„V tom případě se nedá nic dělat," odvětil trochu posmutněle Christian.
„I tak děkuji za pomoc. Přeji dobrou noc," dodal a pak zřejmě odešel.
Bernard ustoupil stranou a věnoval mi významný pohled.
„No co?" řekla jsem a vyskočila. Pak jsem vyběhla ze stájí i s kamínkem v ruce.
Napřáhla jsem se a kamínek hodila po vzdalujícím se princovi Christianovi. Střela byla dobře mířená. Trefila jsem ho do hlavy. Takový malý kamínek mu ovšem nemohl nic způsobit. Jen se chytil za hlavu a rozhlédl se okolo sebe. To já už jsem byla ale dávno schovaná za stromem, takže si mě nevšiml.
Po chvilce rozhlížení se zase vydal na cestu do zámku a já zpátky za Bernardem.
„Vždyť je celkem milý," řekl Bernard a já povytáhla obočí.
„To se ti jistě jenom zdá. Kdo ví, jak se chová ke svým poddaným u sebe v zámku."
„Nemůžeš soudit knihu podle obalu," namítl Bernard.
„Radši si jdu lehnout. Přeji dobrou noc, Bernarde," pravila jsem a věnovala mu úsměv.
„Dobrou noc," odvětil a úsměv mi oplatil.
Já se pak vydala pomaličku do své komnaty. Kde jsem se převlékla do noční košile a zalezla si do postele.
Začala jsem přemýšlet nad celým dnešním dnem. Několikrát jsem se zastavila u prince Christiana a chtě nechtě si musela připustit, že je opravdu pohledný. Ten jistě zlomil už tolik srdcí, že já mu to své zničit nedovolím.
Jak vůbec spolu dokážeme žít pod jednou střechou? S touto myšlenkou jsem se propadla do říše snů.

Christian
Dorazil jsem právě do pokoje ve východním křídle paláce. Zámek to byl opravdu pěkný, o tom není sporu, avšak domov je zkrátka domov.
Došel jsem k posteli a sedl si na ni. Pak jsem zády padl do peřin a dal si jednu ruku pod hlavu.
Za necelé dva dny se žením. Jsem z toho opravdu otrávený. Můj život, který teď zajel do určitých kolejí, nehodlám kvůli nějaké princezně měnit. To by mě ale zajímalo, jak ta neřízená střela vypadá. Rád bych to zjistil na té večeři, ovšem to by se princezna musela uráčit dostavit. Tohle celé s tou korunovací a hlavně tou svatbou je nepotřebné. Klidně bych se bez toho obešel, jenže svému bratru Sebastianovi království přenechat nemůžu. Neovládne ani ženu, natož království. Celé by to přivedl jen do záhuby.
Chvíli během otcovy nemoci kraloval a to byla katastrofa. Chtěl se řítit do války proti spojencům a zvedl daně do nehorázných částek, jen aby měl dostatek peněz na vojsko. Mezi lidmi tak zvládl strach a stal se z toho učiněný chaos.
Otec mi chtěl předat království, jen pokud se ožením. Že prý potřebuji manželku, která by mě zkrotila. Žádnou takovou nepotřebuji. Splním ale otcovo poslední přání, leč už tu se mnou bohužel není. Vzal bych si princeznu, ale až někdy později, jenže král Eduard na to celkem spěchal. Svatba tak bude za necelé dva dny a já už to nijak nezměním.
Doufám, že princezna bude alespoň za něco stát. A i kdyby ne, myslím, že jí stejně bude jedno, že budu mít nějakou tu milenku, takže to až tak neřeším. Musí se s tím zkrátka smířit. Já se od žádné zkrotit nenechám. A vůbec taková ani není, která by to dokázala.
Pěkná ovšem byla ta dívka, kterou jsem dnes potkal. Jistě patří k princezniným služebným.
A v tom lese byla i celkem statečná. Krásná a statečná zároveň. Jiné dívky jsou takové nevýrazné. Tahle měla něco, čím mě neskutečně přitahovala. Nestává se často, že by mě některá tak zaujala.
Dokud jsem ještě tady, tak musím přijít na to, kdo to vlastně je...