Královská povinnost

Havran

Procházela jsem chodbou a mířila si to do Christianova pokoje. Nesla jsem s sebou skleněnou misku s ovocem, protože Christian potřebuje něco takto zdravého.
Když jsem přede dveřmi uviděla stát Jamese s Rose, mé kroky se zpomalily.
Zastavila jsem u nich a poněkud zaraženě si prohlédla jejich tváře. Oba se tvářili velice tragicky.
„Co ten výraz?" zeptala jsem se a oba ke mně obrátili pohled.
James se už nadechoval k odpovědi, ale nakonec nic neřekl. Jen velice smutně sklopil zrak.
Rázem se otevřely dveře jeho pokoje, z něhož vyšlo šest lékařů. Uklonili se mi a pak odcházeli pryč.
Vzápětí hned za nimi vyšla lékařka.
„Upřímnou soustrast, výsosti," pronesla a sklopila pohled.
V ten okamžik jsem na zem upustila misku a ta se s tříštivým zvukem rozlétla po podlaze. Měla jsem pocit, že mé srdce právě udělalo to samé.
„Ne to ne," vydechla jsem otřeseně a nevěřícně zakroutila hlavou.
S očima plnýma slz jsem vběhla do jeho pokoje.
Zastavila jsem skoro hned za dveřmi s pohledem upřeným na lože.
Pomalu jsem došla až k němu. Nohy jsem měla jako z nějakého kovu. Každý krok byl těžší a těžší. A nejenom to, byl i bolestivější. Jako by mi s každým dalším krokem do těla zabodávali tisíc mečů.
Ležel uprostřed lože v černých kalhotách, bílé košili, skrz níž byly vidět krvavé rány a v černém dlouhém plášti.
Ruce, v nichž svíral jednu jedinou rudou růži, měl sepnuté na břiše. Na svých černých vlasech barvy havraního peří měl zlatou korunu.
Vypadal jako kdyby jenom spal. Bohužel však bylo podstatné, že to bylo jen jako. Kéž by spal.
Když on nedýchá, nechci také už déle dýchat.
Posadila jsem se vedle něj a pravou rukou ho pohladila po tváři. Levou jsem mu položila na hruď, na srdce.
Nechtěla jsem věřit tomu, že mu již nebije.
To mé pro něj bije od doby, co jsem ho viděla poprvé. Nedokázala jsem si to připustit a teď? Je pozdě.
Není již cesty zpět.
„Prosím otevři oči, Christiane," zašeptala jsem a chytila ho za ruku.
Můžu takto prosit tisíc let, ale stejně se nic nezmění. Je pryč a už se nikdy nevrátí.
Políbila jsem ho na rty a když jsem se pak odtáhla, ozvala se rána.
Podívala jsem se tím směrem, odkud to šlo.
Okno se průvanem rozletělo dokořán. Přiletěl pták a posadil se na rám otevřeného okna. Načechral si peří, a když se otočil, rozpoznala jsem jej.
Havran.
Svýma černýma pronikavýma očima jakoby hleděl na Christiana a během toho třikrát zakrákal.
Zvedla jsem se a utíkala k oknu ptáka odehnat.
„Kšá! Leť pryč!" vykřikla jsem a mávla rukama doufajíc, že tento posel druhého břehu odletí.
Nepohnul se však ani o píď.
Párkrát zamrkal. Pootočil hlavou.
Náhle rozestřel své černé perutě a vlétl dovnitř.
Mé snahy zahnat ho nezafungovaly.
Několikrát obrkoužil lože a nakonec se usadil na špici pelesti postele přímo nad Christianem.
„Ne to ne..." zanaříkala jsem se zrychleným dechem a v tu ránu se propadla do tmy...

„Ne!" vykřikla jsem a otevřela oči. Hned jsem se posadila a rychle pootočila hlavou, abych se podívala vedle sebe.
Christian ležel vedle mě a klidně spal. Podstatné bylo, že dýchal a srdce mu stále tlouklo.
Já začala rozdýchavat ten strašlivý sen.
„Co se děje?" zeptal se vylekaně James, který vzápětí rozrazil dveře místnosti.
Hned po něm do pokoje vběhla lékařka připravená k ošetřování.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem vás polekat. Měla jsem jen zlý sen, který mě probudil," pověděla jsem na vysvětlenou a trochu posmutněle se podívala na Christiana.
Jeho stav se nezměnil. Uplynulé dva dny byly úplně stejné. Tedy naštěstí mu rány přestaly krvácet, zřejmě díky těm bylinkám.
Během včerejšího večera mu trochu stoupla teplota, ale do rána mu zase o něco málo klesla. Zatím se ale ještě neprobudil.
Musím přiznat, že už jsem byla opravdu unavená, přestože jsem u něj jen seděla a nic nedělala, a tak se mi nakonec podařilo usnout.
Bývala bych radši byla neusnula, kdybych věděla, co se mi bude zdát.
„A nepotřebuješ něco?" zeptal se James.
Během těchto dnů jsem mu řekla, ať už se mnou nemluví tak naškrobeně. Ať se mnou zkrátka mluví jako s Christianem.
„Mohl bys tu u něj zůstat? Já se půjdu na chvíli projít na čerstvý vzduch do zahrad a pak zase přijdu," pověděla jsem a zvedla se z postele.
„Jistě. Nechceš ale, aby šel někdo s tebou?"
„Půjdu s Rose."
„Dobře. Měla by být hned vedle s Pierrem," odpověděl a já se vydala ke dveřím.
„Děkuji," řekla jsem a vděčně se pousmála.
Došla jsem poté do vedlejší místnosti pro Rose a pak společně do mého pokoje. Tam jsme si každá oblékla teplý plášť a vydaly se ven.
Já jí cestou vyprávěla o tom zlém snu.
„Christian se jistě každým dnem probudí a ty mu to pak budeš moci říct," pravila po chvilce zamyšlení.
„Co mu budu moci říct?" zeptala jsem se nechápavě.
„No přeci, že ho miluješ," odvětila, jako kdyby to bylo tak jasné.
Povzdechla jsem si.
„Copak to není očividné?" optala se, když spatřila můj trochu pochybovačný výraz.
„I kdybych si nakrásně připustila, že to je možná i pravda, tak to stále není tak jednoduché," odvětila jsem a znovu si povzdechla.
„Dnes je tedy opravdu chladno. Jdeme radši dovnitř," pověděla jsem, když jsem si všimla toho, jak se Rose oklepala zimou.
Trochu jsem se čerstvého vzduchu nadechla, to ano. Myšlenkami jsem ale byla stále u Christiana.
„To jste tam dlouho nebyly," pověděl James, když jsme se vrátily s Rose do pokoje.
„Je opravdu chladno a já jsem stejně myšlenkami jen tady," odpověděla jsem a mířila k posteli.
Sundala jsem si plášť a přehodila ho přes její okraj.
Podívala jsem se k oknu a vyhlédla ven. Akorát znovu začalo sněžit. Jak jsem se dívala na to okno, rázem jsem si vzpomněla na toho havrana. Trochu jsem zakroutila hlavou snažíc se tuto myšlenku z hlavy vysypat.
Stála jsem kousek od postele a se založenýma rukama chvíli sledovala poletující sněhové vločky. Z mých černých myšlenek mě vyrušilo zakašlání.
Myslela jsem si, že to byl James, a tak jsem tomu nevěnovala pozornost a dál hleděla z okna.
„Kate!" oslovil mě najednou poněkud veselý Jamesův hlas a já se na něj podívala.
Pohled mi vzápětí přeskočil k Christianovi. Právě poněkud ospale a unaveně mrkal očima, aby si zvykl na denní světlo v místnosti.
Usmála jsem se od ucha k uchu. Najednou jako kdyby ze mě spadl obrovský balvan.
Díky bohu.
Teprve teď budu moci v klidu spát.
Hned jsem vyběhla k němu na druhou stranu postele, zatímco mu James opatrně pomohl se posadit a opřít se o pelest postele.
Christian znovu trochu zakašlal, přičemž se rukou chytil za žebra na pravé straně. Tam měl jednu z těch největších ran.
V okamžiku k Jamesovi přiskočila Rose s pohárem vody a podala mu ho.
„Napij se," vybídl ho James a pohár mu podal.
„Děkuji," dostal ze sebe Christian.
„Vítej zpět mezi námi," řekl James s úlevným úsměvem.
Christian se trochu zasmál, avšak bylo vidět, že ho vše bolí.
Pak trochu pootočil hlavu mým směrem a podíval se na mě.
„Jsem ráda, že ses probudil," pověděla jsem a nemohla se ubránit úsměvu.
Přestože mu v očích byla vidět značná únava, najednou mu v nich zajiskřilo, jakoby trochu pookřál.
„Mohu, výsosti?" optala se lékařka, kterou právě přivedla Rose.
James zatím uvolnil místo, aby lékařka měla prostor.
Christian k ní obrátil pohled a přikývl.
Začala tedy s obvazem na rameni. Rozvázala jej a nahlédla pod látku.
„Rány se pomaličku začínají hojit. Nedoporučuji příliš prudké pohyby, jinak by se rány mohly opět rozkrvácet," pověděla a ránu na rameni mu opět zavázala.
Nakonec se podívala na zranění, jež měl na pravé straně.
Tato rána mu ještě trochu krvácela. Když se jej snažila očistit od krve, patrně po ní přejela příliš silně, protože Christian tiše sykl bolestí.
Nevím proč, ale v ten okamžik jsem měla potřebu ho chytit za ruku.
Jeho pohled v tu chvíli přeskočil mým směrem a od té doby ho ze mě nespustil.
Na vteřinu pohlédl na můj krk a trochu se pousmál, jakmile se poté podíval do mých očí.
Náhrdelník s motýlem, no ano. Od té doby, co odjel, jsem ho nesundala.
Já přeskočila pohledem na Jamese, jež stál opodál spolu s Rose. Cítila jsem totiž, že na nás hledí.
Vyměnili si takové významné jakoby vševědoucí pohledy a navzájem se na sebe uculili.
S pousmátím jsem sklopila pohled.
Lékařka za chviličku skončila a pak odstoupila na stranu.
„S vaším dovolením, výsosti, nyní půjdu,” pravila.
„Ovšem,” odvětila jsem a věnovala jí další z vděčných úsměvů.
Pustila jsem Christianovu ruku a slezla z postele. Lékařka se vydala ke dveřím a já za ní.
James se zatím posadil na postel vedle Christiana.
„Asi hloupá otázka, ale jak se cítíš?” zaslechla jsem Jamese, ale pak už jsem nevnímala.
„Doporučuji králi odpočívat, výsosti. Ještě není zcela zdáv. Měl by se šetřit. Na jeho rány se poté přijdu podívat,” pověděla cestou ke dveřím a já na ni pohlédla.
„Ovšem, dohlédnu na něj,” odpověděla jsem starostlivě.
„Věřím tomu, že na vás dá, výsosti. Krále jsem jako prince ošetřovala již několikrát, bohužel však ne vždy mé doporučení dodržoval,” dodala a já se pousmála.
Musím přiznat, že se tomu ani nedivím.
Zastavily jsme u dveří.
„Děkuji mnohokrát. Zachránila jste ho,” pověděla jsem a jemně se rukou dotkla jejího ramene.
„Jsem ráda, že jsem pomohla, výsosti,” odvětila a pousmála se.
„Můžete si ode mne přát, co jen chcete,” pravila jsem vděčně a trochu pootočila hlavou, abych se letmo podívala na Christiana.
Náš pohled se na vteřinu střetl a já se pak opět zrakem vrátila k lékařce.
„Král se probudil, to je pro mne odměnou,” řekla a pousmála se.
Věnovala jsem jí jedno objetí.
Když jsem jí pustila, usmála jsem se. Ona mi úsměv oplatila, uklonila se a pak odešla.
„Rose,” oslovila jsem danou osobu a ona se ke mně hned vydala.
„Ano, Kate?” optala se.
„Jdi prosím nebo pošli někoho jiného, aby vybral nějaké dary a i zlato pro lékařku. Záchrana Christianova života se tím jistojistě nemůže vyvážit, ale aspoň takový dar si zaslouží,” pověděla jsem a ona s pousmátím přikývla.
„Hned to zařídím.”
„Děkuji.”
Rose odešla a já vteřinu zamyšleně hleděla za ní, než jsem zaslechla Jamese.
„Neměl bys...” začal James a já se se v mžiku podívala jejich směrem.
Christian se chystal vstát z postele.
„Kam si myslíš, že jdeš?” zeptala jsem se šokovaně a rychle si to mířila k němu.
„Ležel jsem už dost. Musím přece také něco dělat,” odpověděl prostě, když spustil nohy na zem.
„Tak to v žádném případě. Musíš odpočívat,” namítla jsem a nazlobeně se na něj podívala.
Christian mou větu však vůbec nevnímal.
Levou rukou se chytil za pravou stranu, přesně na zavázané ráně, a pravou se zapřel o postel.
Než se však stačil zvednout, tak jsem si sedla vedle něj po pravé straně.
On otočil hlavu mým směrem a upřel na mě svá modrá kukadla.
„Christiane, nebuď tvrdohlavý,” řekla jsem docela klidně a chytila jeho pravou ruku do svých dlaní.
„Určitě je tu spoustu záležitostí, co se samy nevyřeší,” namítl a já si povzdechla.
„Já tě prosím, abys jednou udělal, co říkám. Prosím, lehni si. Musíš odpočívat,” pravila jsem a opravdu se snažila ovládat své naštvaní.
Je tohle vůbec možné? Vždyť je jako malé dítě.
„Dobrá,” odvětil trochu naštvaně.
Zvedla jsem se, abych mu udělala prostor. On si tak poté mohl s povzdechnutím znovu zalézt nohami pod přikrývku a opřít se o pelest postele.
Vyměnili jsme si s Jamesem starostlivý a poněkud bezradný pohled.
Když jsem se opět podívala na Christina, přeskakoval pohledem ode mne k Jamesovi a zamračil se.
„Nedívejte se na mě tak. Jsem v pořádku. Nic mi není,” pověděl trochu dotčeně a já se na něj podívala s tázavým výrazem ve tváři.
Tato osoba přede mnou se mi snad jenom zdá. Ještě před dvěma dny tu blouzil v horečkách. Byl v bezvědomí kolik dní před tím a najednou říká, jak mu nic není.
Opravdu to s ním nebudeme mít lehké...