Královská povinnost

Kniha

Chtěla jsem si číst, ale teď nemůžu. Nejenže jsem z té knihovny odešla kvůli němu, ale ještě jsem mu dala tu jeho knihu.
Mohla jsem si ji přečíst, třeba bych zjistila, že nějakou představu o slušném vychování a lásce má. I když jak ho tak chvílemi pozoruji, tak bych řekla, že ne.
Rozhodla jsem se, že si tu knihu vezmu, až z té knihovny odejde.
Najednou jsem uslyšela otevírání dveří knihovny, a tak jsem rychle skočila za nejbližší roh.
Princ si to mířil z knihovny ven. K mému velkému zklamání a i naštvaní, si to mířil pryč s jeho knihou v ruce.
„Tak nic,” zamumlala jsem si tiše pro sebe a vylezla ze svého úkrytu, protože princ právě zašel za druhý roh.
„A co mám jako teď dělat?” zanaříkala jsem si tiše pro sebe.
Zamířila jsem tedy do zahrad. Procházela jsem se kolem lánu rozkvetlých žlutých růží. Byly krásné. Na druhé straně byly zase červené a růžové. Sklonila jsem se a přičichla si k jedné žluté. A jak ještě nádherně voněla!
Najednou se zahradou ozvalo krásné zpívání ptáčka. Chvíli poletoval kolem mě. Otáčela jsem se s úsměvem za ním.

Christian
Jestli je tu někdo, kdo mě bez problémů dokáže naštvat, tak je to právě Katherine.
Co jí je vůbec do toho, co se stalo s mým bratrem?
„Christiane, jsi tu?” ozval se z pokoje hlas a já se otočil tím směrem.
„Jsem na balkóně,” odpověděl jsem a za malou chvíli dveřmi prošel James.
„Kam si zmizel?” zeptal se a já se podíval před sebe do zahrad.
„Snažil jsem se být milý, ovšem to pak zkazila princeznina zvědavost,” odvětil jsem a zamračil se.
Pak jsem bloudil zrakem po zahradách, až jsem nakonec uviděl Katherine. Právě si přivoněla ke žluté růži a pak se s úsměvem otáčela za malým ptáčetem, které si pozpěvovalo a létalo okolo.
Ani nevím proč, ale měl jsem nutkání se pousmát.
„Co ji zajímalo?” optal se a já k němu pootočil hlavu.
„Mluvila s Pierrem o mém bratrovi,” pronesl jsem naštvaně. Pak jsem se podíval znovu do zahrad na Katherine a zloba byla rázem ta tam. Nevím, jak to bylo možné.
„A Pierre jí snad něco řekl?”
„Už skoro ano, kdybych nepřišel. Navíc jí ještě dal tuhle knihu,” řekl jsem a ukázal na knihu, jež jsem položil na balustrádu.
„To je ta tvá?”
„Ano. Princezna určitě není hloupá a došlo by jí čí příběh by to mohl být. Konec je sice smyšlený, ale jinak je vše pravda.”
„Podle mého jí to nedojde. Vždyť jsou tam jiná jména, a jak už si řekl, je tam konec. Tvůj skutečný příběh ještě konec nemá, jelikož ještě neskončil a nemůže to tedy pokládat za ten tvůj.”
„Myslím si, že by se vůbec nic nestalo, kdybys jí tu knihu půjčil.”
„Tak dobrá, když myslíš. A teď pojď, jdeme se podívat na nějaké státní záležitosti.”

Katherine
Mám pocit, že už to tu nevydržím. Každou další chvílí si víc a víc přijdu jako slavík v kleci.
Vylezla jsem z postele a odhrnula zlatá nebesa mé postele. Sedla jsem si na kraj postele, opřela si ruce a prohlížela si pokoj.
Pohled mi nakonec padl na stůl, kde ležela poměrně silná kniha v koženém přebalu a na ní byla položena krásná žlutá růže. Vedle ní ještě jedna malá, takové maličké polorozkvetlé poupě.
Vyskočila jsem a zamířila ke stolku. Vzala jsem květinu do ruky a přivoněla si. Jaká to nádhera!
Pod růží byl na knize položen malý pergamen s jednoduchým vzkazem:„Omlouvám se”.
Dala jsem papír na stranu a podívala se do knihy. Prvních pár stránek bylo prázdných a pak začátek příběhu. Že by mi snad půjčil svou knihu?
Sedla jsem si za stůl do křesla a dala se do čtení. Byla jsem opravdu zvědavá.
Přečetla jsem tak dvacet stran.
Začátek knihy byl opravdu zajímavý. Příběh tří bratří, z nichž jeden byl dost krutý a sebestředný. Byli zde i postavy jejich otce a matky, přičemž matka nebyla nijak přívětivá ke svým dvěma synům. Shodou náhod tím jediným, kterého nadevše milovala, byl onen krutý syn.
V mém čtení mě vyrušila Rose. Podívala jsem se jejím směrem.
„Dobré ráno, Kate,” pozdravila mě usmívající se Rose.
„Dobré,” odpověděla jsem a věnovala jí úsměv.
Do knihy jsem založila pergamen s omluvou a knihu zaklapla. Odložila jsem ji na stůl a zvedla se z křesla.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Kate,” řekla Rose se zářivým úsměvem a já ji šla obejmout.
„Děkuji,” pravila jsem, zatímco jsem ji objímala.
Když jsem ji pustila, zamířila jsem ke skříni a otevřela ji. Vyndala jsem si žluté jednoduché šaty. Žluté přesně jako ta růže.
Oblékla jsem si je a Rose mi je vzadu zapla na knoflíčky. Pak jsem si nazula žluté střevíčky a šla si rozčesat vlasy. Jeden pramen vlasů nad pravým uchem jsem si vzadu přichytila sponkou do tvaru motýla a připevnila k tomu i to malé žluťoučké poupě.
„Můžeme jít na snídani?” zeptala se Rose.
„Ty klidně běž, já ani nemám hlad. Budu si číst,” řekla jsem jí a šla se usadit do křesla.
„A nechceš něco ke snídani přinést?”
„Ne, nedělej si s tím starosti.”
„Dobrá tedy, tak já pro teď jdu. Jestliže budeš něco potřebovat, tak mě nech zavolat.”
„Samozřejmě. Děkuji,” odpověděla jsem jí s úsměvem a ona se pak vydala ke dveřím.
Já si pak ze stolu vzala onu knihu a dala se znovu do čtení...

Ach. Jaký to krásný a smutný příběh. Jeden z princů, Thomas, je zamilován do milé svého bratra Paula. Nikomu kromě svému nejlepšímu příteli Julienovi se o tom nezmínil. Jeho bratr to neví. Je to však takto lepší, nebude se tím jeho bratr tak trápit.
Paul je do se své milé Francis tak zamilovaný a ona do něj, že on jim zkrátka nechce ničit toto štěstí.
To štěstí jim kazí jejich další bratr Jerome, který nevidí nikoho jiného kromě sebe. Své bratry nenávidí stejně jako svého otce. Jediného koho stráví je jejich matka, která dělá vše proto, aby jejímu drahému synovi nebylo ublíženo. 
Všechno se pořád ale zdá být v jisté stabilitě. To se však změní, a to ve chvíli, kdy dojde k rozepři mezi bratry Jeromem a Paulem.
Francis, Paulova milá, se pohádala s milou Jeroma, Estel. Estel si nakonec prolhaným způsobem Jeroma omotala okolo prstu a obvinila Paula z obtěžování. To vyvrcholilo v potyčku mezi oběma bratry. Spor mezi bratry se zdál být stejný jako pokaždé. Tentokrát byl však v něčem jiný. Byl pro tuto rodinu osudný. Paul byl zasažen dýkou a na místě zemřel. Tragické.
Thomase s otcem to úplně zlomilo. Matka tomu nepřikládala žádný význam a Jerome? Ten si ve strachu sbalil své věci a spolu s Estel utekl před hněvem svého bratra Thomase.
Thomas s Jeromem se však neviděli naposled. Thomas byl pravidelně informován svém bratrovi. Ačkoliv byl vrahem svého bratra, stále to byl jeho druhý bratr a on nemohl dovolit, aby ho jeho milá na oko zavraždila. Měla to totiž celou dobu za úkol.
Nakonec nezbývalo Thomasovi nic jiného než ji zabít. Tím proti sobě však svého bratra akorát poštval, protože Jerome nevěřil, že by ho jeho milá chtěla zabít. Thomasovo vysvětlování nebylo k ničemu. Od té doby se už neviděli a ani spolu více nemluvili.
Thomas měl však i jiné starosti. Jeho otec po smrti svého syna vážně onemocněl. Přáním otce bylo, ať se jeho teď už jediný syn ožení, dokud je ještě naživu.
To už však Thomas nestihl. Zanedlouho jeho otec zemřel a on tu zůstal sám. Měl však ještě nejlepšího přítele již od raného mladí. Rozhodl se tedy, že splní otcovo poslední přání a spolu s Julienem si začal hledat vhodnou manželku.

Ve čtení mě vyrušilo zaklepání.
„Dále,” řekla jsem a přečetla ještě jednu větu.
„Všichni hosté se už pomalu scházejí v sále, takže by bylo vhodné, kdybychom je společně přivítali,” ozvalo se ode dveří a já pohlédla tím směrem.
Christian.
„To už je tolik hodin?” zeptala jsem se a zaklapla knihu. Ještě před tím jsem si do ní dala omluvný lístek a pak knihu odložila na stůl.
Vstala jsem a obešla stůl. Podívala jsem se pak letmo z okna a viděla, že už se pomaličku stmívá. Četla jsem si téměř celý den. Ta kniha mě opravdu pohltila.
„Ano. Měl jsem trochu obavy, když jste nepřišla ani na jedno společné jídlo, teď však vidím, že jste měla plno práce,” řekl a udělal pár kroků mým směrem.
„To ano. Musím uznat, že píšete opravdu krásně. Ten příběh je skvělý, ač je velmi smutný. Zároveň bych vám chtěla poděkovat, že jste mi dovolil si tu knihu přečíst,” pravila jsem a trochu se pousmála.
„Nemáte zač. A teď, půjdeme?” odpověděl a pootočil se směrem ke dveřím.
„Ještě ne. Byl byste tak ochotný a pomohl mi?” zeptala jsem se ho a on se na mě poněkud překvapeně otočil. Trochu nechápavým pohledem si mě prohlížel.
Z krabičky na stole jsem vyndala řetízek s motýlkem a ukázala mu ho.
„Pomůžete mi? Nebo jste snad nechtěl, abych si ho vzala?” optala jsem se ho, když jsem viděla další jeho překvapeně roztomilý výraz.
„Ale ovšem, velmi rád,” promluvil, když se trochu vzpamatoval a udělal pár kroků ke mně.
Pootočila jsem se a on si stoupl těsně za mě. Převzal si ode mne řetízek a pak mi ho pomalu přiložil ke krku a posunoval výš. Já si zatím jednou rukou dala na stranu vlasy a on mi náhrdelník pak vzadu zapnul.
Když se dotkl mé šíje, jak posunoval řetízek nahoru, naskočila mi husí kůže. Doufala jsem, že si toho nevšiml.
Po celou tu dobu jsem ho pozorovala v zrcadle před sebou s trochu zatajeným dechem.
Otočila jsem se k němu čelem a podívala se mu na vteřinu do očí.
„Děkuji,” řekla jsem celkem neslyšně.
„Rádo se stalo,” odpověděl a já pak o krok ustoupila.
„Půjdeme tedy?” zeptala jsem se a on přikývl.
Vydali jsme se tak do sálu.
Nad schody, které vedli do sálu, mi nabídl rámě. Jemně jsem se ho chytila a společně jsme se s poněkud falešnými spokojeným úsměvy vydali vstříc hostům.